Oběd v … U černé kočky

Hodnotit místo, k němuž máte jakýkoli vztah, je hned po Justinovi Biebrovi nejhorší věc pod sluncem. Pokud jde o hospodu je to snad ještě horší. Přemýšlím nad tím, jestli nejsem moc hodný nebo naopak kritický, jestli se to jídlo dá skutečně jíst nebo je to prů..švih, proč mi opakovaně nosí podmíráka, jestli dojde atd.

Otevřeně přiznávám, že ke Kočce vztah mám, jedl jsem tu hodněkrát, ještě víckrát seděl na pivu, na koktejlu, na kávě nebo jen tak. Je to naproti, vážně kousek, otevřeno je dlouho a poetika názvu by sama o sobě stačila. Od otevření se restaurace vyprofilovala na klasickou hospodu s poledními menu, bar, který je v patře se zmítá mezi kasínem a normálním bárečkem, provozní tento prostor stále neuchopil.

Zpátky do přízemí. O víkendu už kolej byla lehce vylidněná, Vánoce jsou znát. S FF jsme se rozhodli pojíst právě v hospodě naproti. Předchozí zkušenosti s místní kuchyní nebyly úplně zářné, pamatuji si na přesušená žebra, kuře bez chuti, podobná překvapení. Na druhou stranu jsem se tu párkrát najedl dobře, docela mě překvapily steaky, variace guláše, dobrý.

Pivko k nedělnímu obědu v hospodě tak nějak patří, ať už jste student nebo ne. Nabízí tu krom docela poživatelného G. i speciál Staropramenu – ono pšeničné pivko, které jsem pil při mém úplně prvním hodnocení, tuším že to byla Potrefená husa. Zamáčkl jsem slzu, objednal si velké. Přistál mi na stole podmírák jak svět, Vánoční nálada však otupila hrany, tak jsem mlčel, psal si poznámku. Jakmile dorazila slečna FF, objednali jsme si. Já [ramp:] steak, FF si dala kuře. K oběma jídlům omáčky, jako přílohy pečené brambory, každé na jiný způsob.

Steak byl vynikající. Personál je určitě vyškolen ve věštění z křišťálové koule, nikdo mě totiž neobtěžoval otázkou jak to chci připravit. Udělal ho jako medium, což mi docela vyhovovalo. Solidní kousek masa, dobře připravený. Omáčka taková zvláštní, docela tekutá, mnohovrstevné chuti, podávaná v miniaturním omáčníku. FF měla dobře okořeněné kuře s bylinkovou omáčkou. Standardní výkon.

První hodnotící návštěva tedy, až na nízké pivo, udělala docela dojem.

Za tři dny jsme s mojí nejdražší JK chtěli poobědvat v menze, nicméně i sem dorazily Vánoce, menza prostě zavřeno. Volba tedy padla opět na Le Chat Noir. Šli jsme na menu, které tu do dvou nabízejí i s polévkou za 99 Ká. JK si vybrala kuřecí soté s rýží, já si dal guláš, který byl uveden jako Hotové jídlo. Nebylo tomu úplně tak.

Obsluha docela svižně přistavila oba talíře. Soté chutnalo smetanově, možná jen zeleninka chtěla trošku víc péče, nepřišla mi ideálně měkká. Ten samý problém mělo moje maso. Guláš byl skvěle dochucený, ne moc dohušťovaný. Maso bylo místy až tvrdé. Guláš s tvrdým masem je zločin, který se dá jednoduše napravit prodlouženou dobou přípravy. Tady to nevyšlo, škoda. Věřím, že další den už byl dobrý, ale co naplat, byli jsme tu, kdy jsme tu byli.

Ze čtyř jídel byla tři dobrá, takže v celku úspěch. I na podruhé bylo pivo podmírou. Asi se na mě servírka snažila ušetřit.

Cenově je kočka na úrovni normální restaurace kdekoli na periferii Prahy. Prostředí je milé, záleží hodně na tom, co právě dávají na MTV. Obsluha toho moc nenamluví, ale je docela svižná. Piva dávají málo. 

Bageterie Boulevard

Nebývá úplně zvykem, že jdete povečeřet před divadelním představením do bageterie. Obleky, šaty, šály, účesy, prostě všechno, jenom jíte tu bagetu z tácku a zapíjíte ji Ice Tea-čkem. My jsme s JK rozhodně chtěli jít na bagetu, i když finančně to nakonec nebyla zas taková výhra, jak jsme původně doufali. 

BB (Bageterie Boulevard) je zavedená síť rychlého občerstvení, v Praze má spoustu poboček. Jestli jsem to pochopil správně, stojí za tím crocodille, což není zas až tak podstatné. My jsme kvůli blízkosti již zmíněného divadla zvolili BB ve Vodičkově ulici. 

Po příchodu nás přivítal chumel lidí před pokladnami, klasické nabídky nad hlavou personálu, který v černých baretech sytil lid ve velkém. Nabídka mi přišla lehce zmatená, nejspíš proto, že tento druh podniků úplně nevyhledávám. Výběr baget byl ve středu tabule, kde jsem ho konečně objevil poté, co na mě párkrát zaútočil ledový čaj, který tu inzerují snad i k vykonání malé potřeby.

Zaujala mě bageta plněná steakem - jméno příznačně Argentina. Slečna JK si dala lososovou. Měli jsme tedy na porovnání studenou i teplou verzi zdejších baget. Za bůra vám dají místo světlé tmavou bagetu. Bagety jsou zde křupavé, konzistence pečiva je jednoduše skvělá, ne moc suché ani gumové, prostě jak mají být. Náplň je decentní, chuťově vyvážená, možná stejková bageta chtěla trochu přikořenit. Skvělý rozteklý sýr v teplé verzi.

Ledový čaj na mě byl docela kyselý, každopádně osvěžil.

Na závěr jsme si dali ještě čokoládu, ta byla docela průměrná.

Zjistili jsme, že i v obleku můžete jít na bagetu (za stovku teda), rozhodně Vás zasytí minimálně po dobu představení. Prostředí varíruje od lehce udrobeného po docela čisté. Dávám čtyři bagety z pěti (možná ještě čtvrtku navrch za ty barety).

Večeře v ... Restaurace u rytíře Jakuba

Začínám novou rubriku s názvem "Večeře v ...". Prostý název leccos napoví o obsahu, který nicméně bude docela skromný. Důvod je prostý, snažím se moc nevečeřet, takže články s touto tématikou budou spíš výjimkou než pravidlem. A teď už dost keců, jdeme na pivo!

Pravdou je, že "Večeře v ..." by měl být spíš příběh piva, osmé hodiny večer, utopenců, tataráků, topinek zapečených třicítkou. Oprsklé obsluhy, plných popelníků a smradlavých záchodů. Dnes tomu tak stoprocentně nebude, dnes večeříme se SP (skupinou přátel) u rytíře Jakuba.

Lákadlo v podobě předplaceného tataráku mě nenechalo v klidu, i když informaci o tom, že pojedeme do Kunratic ( zní podobně jako "Konec světa") jsem musel zpracovat. Okolnosti, byly příznivé, takže jsme s T. v šest deset svorně klepali kosu na zastávce poblíž Hájí. Když dorazil zbytek skupiny, slovy dva členové, autobus se sympatickým číslem 168 nás začal přemisťovat na vnější okruh a ještě dál. Praha začíná v podstatě hned za Václavákem vypadat jak dědina, nepřekvapilo mě, že jsme jeli kolem rybníku Šeberáku a vystupovali u zámečku.

V jeho nově zrekonstruovaném prostoru se nachází hospoda. Chvíli jsme hledali vchod, ale zdárně jsme nakonec vkráčeli do jámy lvové. Ta byla ze čtvrtky plná, čímž pádem působila zoufale prázdně. Dekory jakžtakž sladěné, co si tady můžeme vypít a vyjíst?

Měli jsme papírek, který nám zajišťoval přísun tataráku 450 g a nějáká piva. Nejprve jsme se, rozhodli dát si teplé jídlo, volba padla na polévky. Objednali jsme si vývar s knedlíčky, česnekovo-bramborovou polévku a boršč. Začnu od konce, boršč měl sice daleko do originálního receptu, ale byl hutný, s hojnými kusy všeho možného, příjemně zasytil. Vývar už tak slavně nedopadl, knedlíčky byly mazlavé, nevalné chuti. Poslední polévku si moc nepamatuji, vím jen že nebyla přijata se stoprocentním nadšením.

A pak už jsme míchali tatarák. Bylo k němu všechno, bylo ho hodně a byl vynikající. Na talíři extraporce topinek, spousta česneku. Přípravy se ujala jediná slečna u stolu. Lačně jsme sledovali celý postup, samozřejmě přihodili nějákou tu radu k dobru. Nakonec, k veškeré spokojenosti tatarák zmizl dřív, než ho přinesli, poslední kousky jsme dojídali s přemáháním, bylo ho skutečně hodně.

Ještě zbývá zmínit se o nabídce piv. Není oslnivá, spíš chudší standart. Plzeň, Gambrinus desítka, Master, Birell. Hodpoda zjevně nechce být pivnicí. Piva byla v pořádku, čerstvá.

Nabídka kávy je zajištěna z portfolia Lavazza. Opět jsme dostali standart, v hodpodě nikdo nic víc neočekává a nežádá. Mohlo to taky dopadnout hůř.

Rytíř Jakub byl zjevně muž mnoha dovedností. Ve zdejším obrovském areálu nabízejí k pronajmutí sál, je tu již  zmiňovaná hospoda, chtějí dělat snídaně, svatby, promoce... Po pozvednutí služeb na slibovanou úroveň snad přijde i klientela. Pokud je Vás tedy minimálně padesát, kdo chcete zajít na pivko a tatarák, proč se nevypravit do Kunratic a nevychutnat si pocit Večeře v ...

Oběd v ... El Centre

Úvodem chci vyjádřit nadšení z moderních technologií, tak jako Nezval nebo Čapek, jsem udiven, plný hrdosti na pokrok lidstva. Konkrétně mluvím o svém chytrém telefonu v kombinaci s aplikaci lunchtime.cz, která se zdá pro mé potřeby nepřekonatelným pomocníkem. Ony hračičky umí určit Vaši polohu, zobrazit nejbližší restauraci s nabídkou obědového menu. Potom už zbývá jen se rozhodnout. Vyrazit. Slečna FF zvolila číslo 200, odpochodovali jsme tedy z Malostranského náměstí do restaurace El Centre - Maltézské náměstí.

Už při procházení nabídky lunchtime.cz mě restaurace zaujala svými cenami. Menu tady stojí sto korun, přesně. Po psychologickém nátlaku 99, 97 a 89 korun to docela potěší. Nabídka je prostá. Máte na výběr rybu ... nebo rybu.

Restaurace je situovaná v jednom z rohů náměstíčka, je docela nenápadná, i když vevnitř překvapivě prostorná. Po vstupu Vás ovane cigaretový dým, tedy pokud použijete vchod z průjezdu domu, na opačné straně se nachází vchod do nekuřácké části. Před ním stojí nádherná tabule ve stylu : "dnešní nabídka - ryba - 100 CZK". Inu, v jednoduchosti je síla.

Přivítá nás španělská číšnice, dá se to říct na první pohled, usadí nás, dá nám lístky. Co si dát na pití? Dnes shodou okolností na pivo nemám náladu (Díky mamíííí!). Zatím paní usazuje další hosty, hovořící španělsky. Z reproduktorů hraje docela poslouchatelný španělský pop, pánové u vedlejšího stolu taktéž konverzují španělsky. Okamžitě začínám mít pocit, že volba byla správná. Pokud sem chodí španělští turisté, asi ví proč.

Nakonec si objednáme, shodně se slečnou FF, obdobu naší houby, nápoj zde zvaný calimocho, kterou slibují podávat s ledem. Dostaneme ji bez ledu, ale po prosíku u baru je vše napraveno. Houba chutná...no jako houba.

Já jsem od prvního okamžiku rozhodnutý dát si rybu, slečna FF bere špíz. Čekáme. Najednou se zpoza baru začnou ozývat zvýšené hlasy, nejde je úplně přeslechnout. Personál na sebe křičí, což zpočátku komentuju vtipnou glosou, odkazujíc na španělský temperament. Když ale zvýšené hlasy přerostly v hádku, (ještě docela trapně českou -o množství vykonané práce) bylo to nepříjemné. Obsluha se nehádá ani s hosty, ani se sebou navzájem.

Nicméně po této nepříjemné epizodce konečně jídlo. K oběma chodům jsme zvolili hranolky. Ty byly skvělé, tenké, dobře upečené. Moje ryba se nakonec ukázala býti třemi rybkami, máslové chuti, trošičku po rybině cítit byly, ale jinak příjemné překvapení. Věc která mě naprosto odrovnala byla karotka kterou byly rybky podloženy. Mám pocit že to byl nejlepší kousek upravené zeleniny, který jsem kdy jedl. Jemná, plná chuti, kořeněná, vynikající. Dále klasická česká přízdoba. Slečna FF volila skvěle, kuřecí špíz se slaninou byl delikátní, bylo ho hodně a vůbec to byla dobrá volba. Opět jednoduchost, která se vyplatila.

Přiznávám, neochutnali jsme typicky španělská jídla, které tu v hojném množství nabízejí. Snad to v budoucnu napravím. Porce však byly přiměřené, prostředí stylové, až na exces obsluhy servis v pořádku. Pokud Vás tedy tak jako mě láká Španělsko, proč nezačít třeba v El Centre.

Oběd v ... Restaurace na Křižovatce aneb UTERUS

Občas si řeknete, že jíst v restauracích, které alespoň nepatrně dávají smysl, není žádný adrenalin. Všechno je tam podobně polodivné, a když už to má patu, tak je to strašně uťáplé, nezvedá Vás to ze židle, prostě nic. V takových dnech se rodí nápady ve stylu "proč třeba nezajít na oběd do Uteru". Proč ne. No schválně proč?

Uterus aneb Restaurace na Křižovatce, je notoricky známý pajzl na rohu Kateřinské a Lipové, dříve v hojnějším počtu okupovaném studenty, dnes stavebními dělníky. Poetiku názvu docení zase jen medici, z kteréhož důvodu, hádám, vznikl i civilnější název "Na Křižovatce".

Zpátky na zem, hospoda je vyvedená skutečně stylově, pokud Vás uchvacuje styl 4. cenové minulého režimu. Kromě všudypřítomného cigaretového kouře, kterého je tu v kteroukoli denní dobu více než hojnost, je tu ještě přece jen něco jiného. Když sem jdete jako student, mezi všechny kdo tu sedí, srkají ten Gambáč, má to nádech undergroundu. Jakési nepopsatelné mravenčení z toho, že se zde nemusíte absolutně chovat, můžete mluvit jako dlaždič, tykat si s obsluhou, je velmi silné. Při dotazu na doporučení jídla mi žena neidentifikovatelného věku, charakteristického zevnějšku, řekla koutkem úst : "Všechno je dobrý, šefe!". Je to jako prokopat se skutečně zpátky, do doby, kdy takhle vypadala většina hospod. Je tu všechen inventář, včetně obsluhy, tak jak ho čekáte, jak víte, že bude. Předpokládám, že Uterus nikdo nezaložil, nepostavil ani neotevřel, on tu prostě odjakživa byl.

Dost snění o tom co milujete, leč zároveň se Vám to hnusí, pojďme na tuhle gastronomickou "lahůdku". Začnu pivem, dám si Gambrinus. Chutná podle očekávání, žádné pivo roku to není. Docela vodový, i na desítku, takový jakoby vyčabraný, spíš zatíží než osvěží. Pivo je pivo, za dvacetčtyři koruny, štamgasti jsou spokojení.

Nejtěžší část hodnocení je bezesporu jídlo. Kde nic není, ani smrt nebere. Nic jsem nečekal. Věděl jsem, že tu mají levné hotovky, smažák, asi guláš. Když jsem se zadíval na nabídku, tak mě kromě výše uvedených praštil do očí další skvost. Zaslouží si doslovný přepis, název je minimálně úsměvný. Na ono : "Všechno je dobrý, šéfe!" jsem odpověděl : " Dám si -sekaný BIFTEK Kotrč s uzeninou, pikantní PŘELIV, vařené brambory!" Abych to zkrátil, jídlo nebylo naštěstí takové peklo jako ten název. Nevím proč má někdo potřebu pojmenovat normální karbenátek "sekaný biftek". Nevím proč je do něj potřeba cpát uzeninu, ať už to bylo cokoli z provenience kartonových jatek. Přeliv byl skutečný problém tohoto jídla, ani ne pikantní ani ne chutný, přišel mi jako ohřátý dresing z tuby. Brambory posypané sušenou petrželí. PROČ? Ke sterilovanému zelí/sterilované řepě se už nevyjadřuji, můj vyjadřovací potenciál je v tuto chvíli vyčerpán.

Jídlo v Uteru má i svá pozitiva. Jedním z nich je cena 72 Kč. Na druhou stranu, v menze mají podobné blafy za cenu poloviční. Další věc je zážitek. Ten stačí jen jednou.

K negativům krom výše zmíněných - po půl hodině smrdíte jak kotelník po šichtě, servírka vás oslovuje "šéfe!" (možná známka punku), občas tu narazíte na sociálně slabší, což problém není, jejich odér však ano.

Sečteno a podtrženo - pro nasátí folklóru dob minulých dobré, na všechno ostatní, kromě jídla, je lepší Mrtvá Ryba nedaleko (jídlo tam totiž nedělají).

Oběd v … U Veverky

Po delší diskusi, kterou jsme vycházeje z nemocnice vedli se slečnou ML, rozhodli jsme se poobědvat v hospodě U Veverky. I když při cestě byl samotnou slečnou ML tento nápad neustále zpochybňován (přitom to byl její vlastní nápad), zůstal jsem pevný. Při zmateném hledání restaurace jsme se opět pobavili, stává se to totiž pravidlem. Nakonec, tak jako světlo na konci tunelu, nám zazářil vývěsní štít Pilsner Urquell „U Veverky“.¨

Pokud občas při poznávání restaurací narazím na syndrom prázdné hospody, tady tomu bylo přesně naopak. Přišli jsme v nejexponovanější čas, lehce před jednou, rovnou jsme si způsobně stoupli do krátké fronty. Hospoda vřela životem, pojídajícími hosty, ve výčepu kde jsme čekali na místo byly stěny vysoko obložené lahvemi i starými tranzistoráky. A štamgasty, kterí postávali v hloučcích cucajíc pivo. Výčepní se optal jestli dvě místa budou stačit. Po souhlasu se věnoval dál točbě plzně. Kolem letící číšník nám do ruky vrazil lístek, tak jsme se jali vybírat. Nabídka je vskutku tradiční, místy až jídelnová. K jídlům je jako příloha podáván téměř výhradně knedlík, houskový nebo bramborový, v podstatně menší míře se vyskytují bramboráčky, chleba. Mají jednu polévku, asi čtyři hotovky v sekci doporučujeme, šest normálních hotovek, pár jídel bez masa, nějáké steaky.

Tady bych se jen rád zastavil u oné sekce „Doporučujeme“. Když se nad tím tak zamyslím, nevím, co se tím hospoda snaží hostu sdělit. Ta jídla která v této sekci nejsou jako hospoda nedoporučuje? Nebo jsou to jídla něčím zvláštní? Doporučení by měl dělat personál ústně.

Když se na nás konečně dostane řada (čekáme slabých deset minut), číšník nás usadí ke stolu kde jeden pán dojídá svou porci uzeného jazyka, zatímco dva mladíci si objednávají steaky. Všichni se pozdravíme, popřejeme si dobrou chuť. Působí to mile, jen kdybychom neměli štěstí na milé lidi, mohla by se z oběda stát noční můra. Hospoda je oblíbená, počet míst je omezený, tohle je tedy cena, kterou musíte zaplatit. Plus samozřejmě na konci ještě to jídlo.

Objednáme si dvě plzně. Jsou vynikající, snesou srovnání i s plzní z Lokálu, oproti tomu jim chybí maličko svěžesti, jinak jsou dokonalé. Pivo tedy ano.

Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, dát si něco bez knedlíku bylo nemožné. Dal jsem si tedy přinést hovězí s křenovou omáčkou, slečna ML zvěřinové výpečky se zelím a knedlíkem bramborovým. Jídlo bylo na stole hned, rychlostí blesku. Opět jsme si tedy popřáli krásnou chuť, na zdraví a na ocásek.

Křenovka byla vynikající. Téměř mě přenesla do dětství, silně připomínajíce chuť neopakovatelné křenovky mé babičky. Lehce nasládlá, s výraznou křenovou chutí, ne moc smetanová. Maso se peklo o něco déle než bylo nutné, takže již ztratilo tu ideální měkkost, ale bylo taktéž na úrovni. Knedlíky obyč.

  

Výpečky, které jak nám sdělil servant byly dílem ze zvěřiny, dílem vepřové, zhltala ML rychlej, než byste řekli švec. Nechala mi kousek ochutnat, maso bylo vynikající, dobře propečené, tvořilo skvělou kombinaci s červeným zelím. Knedlíky obyč.

Za půl hodinky jsme byli hotovi jak s jídlem, tak s pivem. Zaplatili jsme každý po sto třiceti korunách, ideální cena za takto dobrý oběd. Výčep se mezitím oprostil od fronty, docela jsem to číšníkům přál, kmitali jak strunky.

K Veverce se rozhodně stojí za to jít naobědvat, hospoda má styl, atmosféru, dobrá jídla, příjemné ceny, rychlou obsluhu, je blízko Hradčanské. Přát si víc můžete, ale mě tohle k obědu bohatě stačí.