Degustation ... Červen

Červen byl plný všeho, čeho jen takový správný červen může být. Dotahování studia, první odpočinkové dny. Myslel jsem, že na víno ani nepomyslím, ale to jsem se samozřejmě šeredně mýlil. Přináším sem degustační poznámky, které jsem během měsíce sebral. Vína nemají žádnou spojitost, snad jen to že jsem je ochutnal, většinou s mou nejmilejší JK. Tímto ji chci poděkovat, že je pro mě inspirací a dokáže mě přesvědčit. V tomto pořadí.

Tramín bílý+Tramín Červený, 2011, Vojtěch Sláma
Tohle víno nekoupíte v obchodě, ani v sebelepší vinotéce, nejde si ho objednat na internetu prostě nic. Vlastně jedna možnost by tu byla. Zajeďte do Němčiček, ptejte se po Slámech. Třeba budete mít štěstí, a pokud budete tlouct, určitě Vám bude otevřeno. Tohle je víno, které nemá svou lahev s etiketou. Nemá marketing, nemá obchodního zástupce, nemá dokonce ani korek. Je to velmi dobré víno. Nechci květnatě mluvit o poctivosti, starých časech, péči... ale tohle víno to má, všechno.
Senzorika: Nosík tohoto vína je tenčí, delikátnější, než by vínu tohoto ražení v mé mysli příslušelo. Příjemně překvapují tóny bílých masitých broskví, paleta květinových vůní v čele s ibiškem. Po ochutnání jsem oblažen ještě víc, víno je příjemné, s nádhernou kyselinou, v dochuti dlouze květinové, plné. Ozvou se také tóny mladých jahod. Strukturně je toto víno jednoduché, lehké, proto skvělé.

Im weinegg, Rheingau, Německo
Hezké vinařství ležící na řece Main, dělá typické rieslingy z Rheingau. Technolog vinařství Fabián Schmidt je členem hnutí Generation Riesling, vtipného to uskupení německých mladých vinařů, kteří pochopili, že to co mají je jedinečné, snaží se to opečovávat a zdokonalovat. Já říkám ano, je to jedna z cest. V německém provedení vede k lepším zítřkům regionu jako takového.
Generation Riesling ,2009, Im weinegg
Senzorika:Nádherně se rozvíjející se vůně. Zprvu lipové, postupně nabývá minerality sprašově- břidlicové krajiny Porýní. Květinovost s broskvovými tóny se přesouvá z aromatu do chuti. Tam je bohatá nazrálost, krátká kyselina v závěru. Víno je vyváženéa reprezentativní v katerogii nazrálých Ryzlinků z Reinhghau.

Riesling Feinherb, 2010, Im weinegg
 Senzorika: Typické grepové aroma, lípovost snoubící se s medovostí, v chuti se tohle všechno opakuje. Mineralita a hutnost, mineralita jde až do občasných špiček. Hezká kyselina, přijemně osvěžující a limetová. V dochuti je dohledatelný šeřík, grep, multivitamín.

Toto víno je tu tak trochu omylem, náhodné setkání u pultu, zaujal mě příběh prasete, které chodí krást dobré hrozny z vinic jižní Francie. Na závěr věta: "Ale milé prase, my ti všechny ty dobré hrozny nenecháme!" mě úplně rozsekala.
Wild Pig (Cabernet Sauvignon), 2009, Vin de Pays, Francie
Senzorika: Barva je višňově plná, se světlým, širokým meniskem. Voní hlavně maliny. Chuť není zprvu úplně vábná, je až prázdná, olejovitá. Později se vyloupne chutná čokoláda s malinovou náplní, kombinovaná s lehkým tříslem. Postupně se objeví i kyselina a ony zelené, kořenité tóny, ale jen v náznaku. Víno je to jednoduše pitelné, na můj vkus docela nevýrazné, po čase vystrčí růžky opět malina, něco borůvek.

Oběd v ... Restaurace Poja

Pomarine Jaeger? Toto asi nebude deakronymizovaný název restaurace POJA, do které jsme se přišli po nenáročném dopoledni naobědvat. Můj věrný přítel Lunchtime.cz mě sem začal navádět po zhodnocení a odsouhlasení nabídky mou milou JK. Trošku jsem se v pravdě bál, v naprosto neznámé části města. Na druhou stranu, kdo se bojí, bude mít hlad. Restaurace je situovaná v bloku domů na hlavní třídě, má pidizahrádku, a otevřené průchody do nitra, takže sezení vevnitř se v teplých dnech mění na sezení v polovenku. Umístili jsme se na regulerní zahrádku, přes její mikroskopické rozměry se na ní sedělo docela obstojně.

JK si k nepochopení všech zúčastněných objednala nealkoholického Lobkowitze v lahvi. Ten je stejný jako milión jeho bratříčků ve stejné lahvi, vyjíždějící ze stejné linky. Já jsem byl pro dnešek odvážnější, objednal jsem si řezané cuveé z piv "Ježek" a "Merlin". Mít ještě pár takových do party, můžou si tu otevřít kouzelnou zoo. Pivo ale bylo nad očekávání dobré, taková ta polohutnost řezaného byla dobře vystihnutá, pivko vonělo, chutnalo medově a řízně.

Šli jsme sem kvůli menu, takže žádné štráchy, v podstatě jsme si jedním dechem objednali i jídlo. Já si dal mexické brambory, salátek z okurky v ceně. JK zvolila svou oblíbenou salátovou variantu, dnes s lososem. Zatímco si směrem k Hlavnímu nádraží svištěly vozy dražší i levné, kochali jsme se výhledem jeden na druhého. Jídlo je tu.

Prve moje, prve moje! Musím říct že jsem byl příjemně překvapený. Jídlo co se týče nápadu nestálo za moc, ani název "mexické" nebyl úplně na místě. Co naopak převážilo jazýček vah na stranu hezkého zážitku byla poctivost. Normální zapečené brambory, s kukuřicí, slaninou, čímsi dalším, decentně Eidamu třicítky. Maso bylo hojné, v libových kouscích, spolu s bramborami tvořilo hutnou krmi. Všechno dobře okořeněné v rozumně velké porci. Salátek potěšil, i když byl taky pidi. Za 80 Ká pecka.

Salát byl snad ještě lepší, i když mě zprvu vyděsilo množství dresingu. Bylo skutečně mocné. Lososa bylo hodně, což je asi tak jediné co by Vás mohlo nas*at na lososovém salátě- kdyby ho bylo málo. Jinak chutnal standartně, salátově, lososově.

Poja není nic o čem byste básnili, ale pokud studujete na VŠE (což já naštěstí ne), a nechcete do Schnitzelového fastfoodu (recenze určitě bude!) je to dobrá volba. Tři a půl snědeného talíře jáhel!

San Marco Pizzeria

Pokud se občasně snažím, aby byly zprávy z návštěv stravovacích zařízení použitelné i pro ostatní, tentokrát tomu tak nebude. Jednak proto, že pizerka za nic moc nestála (ano, vím, odstrašující případ může být použit k tzv. "vyhnutí), druhak proto, že si nejsem úplně jistý, kolik lidí co čte tenhle blog (Ahoj Mami!) se v nejbližších dnech, letech, staletí dostane do vesničky Neusiedel am See, které jak už název napovídá, leží na břehu jezera. Velkého rakouského jezera. Cíl naší návštěvy tohoto pohostinství byl prostý : najíst se. Ale všechno pěkně popořádku.

Strávili jsme odpoledne u vody, myšleno u velkého rakouského jezera. Při nic nedělání, slunění se, hlubokomyslných rozhovorech o barvě vody v jezeře jednomu pěkně vyhládne. My jsme byli dva, hlad byl tedy dvojnásobný. Původně, po zážitku z Vídně, jsem měl idilickou představu klasického Heurige. Víno a svačina by mi bohatě stačila. Rozhodně bych sám sebe neoznačil jako dobrodruha, proto mi bylo jasné, že nakonec nepohrdneme ničím, co bude u cesty, tvářeje se alespoň trochu jako hospoda. Za zvuků klaksonů z aut táhnoucích se za mnou, jsem majestátně projížděl po hlavní silnici, rozhlížeje se, kde zaparkovat, kde pojíst. Slunečníky Coca-cola, veskrze levný zahradní nábytek mě měly varovat. Kakofonie troubení za mnou dosáhla neúnosné míry. Parkuju, jdeme na pizzu.

Rakousko je krásná země. Stejně tak je krásná naše země, nebo jakákoliv jiná. Vyhýbám se generalizaci ve stylu : "tak tohle bych zrovna TADY nečekal!". Hospody jsou všude na světě skvělé, míň skvělé, otřesné. Tady jsme, na samém okraji velkého jezera, v jedné z těch otřesných.

Lámanou němčinou objednávám pití, postarší číšník dokonce postrádá ten všudypřítomný úsměv, jen přikývne. Úpěnlivě doufám, že jsem si právě neobjednal svatební čtyřposchoďový dort. První zklamání je v nápojích. Dal jsem si Almdudlera, rakouský jablečný perlivý juice. Dostanu ho ve skleničce, bez originální lahve. Takže se to tady rozlívá z plastu, účtujou za něj však normálně 3 E jako by se nechumelilo. JK si dá radlera, ten samý příběh. Z psychedelicky vyvedeného jídelního lístku si vyberu pizzu (šunka, houby), JK si dá řecký salát. Až později nám dojde, proč nikdo kolem nejí salát. Nečekáme ani moc dlouho, přilítá pizza. Pokud bych měl hodnotit, na základě dojmů, které ve mě jídlo vyvolává (viz. Ratatouille) bylo by to na jedničku. Přesně si totiž vzpomínám, když jsem jako dítě, v ČR, která zrovna nabyla svobodu, jedl nábožně s maminkou pizzu spálenou na okrajích, nedodělanou uprostředka, ze sterilovaných surovin. Tehdy jsme si z toho dělali legraci, dnes je mi to k pláči. Stejně tak tomu bylo v Rakousku, akorát že za tuhle p. jsem dal místo tehdejších 80 Ká nynějších 8 E. Tohle inflací vysvětlit nepůjde. Po mém jídle přistál na stole s pětiminutovým odstupem (?) salát. Všichni máme tak nějak představu o tom, jak vypadá řecký salát. I když Řek by zaplakal, shodneme se na okurce, rajčatech, olivách, sýru. Ne tak u San Marca, kde JK dostala normální listový salát s nastrouhanou mrkví (?), třemi plátky rajčat na kraji talíře. Aha, říkám si, popletli objednávku, přinesli nám místo salátu odřezky z kuchyně. Odhodlám se (víte jak je to někdy těžké), vstanu, jdu za pinglem, a ručně-nožně mu vyložím náš problém. S klidem anglického lorda odvětí, že je u nás hnedle. Přijde, čapne salát. Hřeje mě u srdce, tohle tu funguje. Málem mi vypadnou oči z důlku, když nám na stole přistane, to co z něj před chvílí vzlétlo, jen je na tom ještě napatlaný sýr a pět oliv. Kain stress.

V závěru jsme byli moudřejší, rozhlédli jsme se kolem. Všichni baštili směšně veliké zmrzlinové poháry, tak jsme si dali taky jeden. Vrchol cukrářského umění to nebyl, ale bizarní velikost spolu s dobrou šlehačkou udělala svoje.

Jsem na rozpacích. Nechápu jak taková hospoda může fungovat, být téměř plná, to všechno navíc v Rakousku. Dávám půl vyvrženého tučňáka, příště budu dobrodruh, radši, než projít tímhle peklem znova.

Sacher Eck´

Originál je jenom jeden, co si budeme povídat. Říká ti to televize, říká ti to billboard, zní to dokonce jako něco, co by ti řekl Homolka, kdyby našel cestu ven z lesa. Když někdo něco napodobuje, většinou je to na pytlík, pokud do toho nedá tolik své osobitosti, že vlastně stvoří něco úplně vlastního. Pokud to je vyloženě gastronomicky zaměřené tvoření, dá se to "ala" s klidem škrtnout, mít svůj vlastní receptkoktejlvýrobek, svět je hned o něco barvitější. Filosofická čtvrtminutka končí.

Studenti, nestudenti, jednou to zkouškové vždycky skončí. Když neskončí, dostane se do fáze, kdy už toho máte dost. Chcete vypadnout. Už vás nebaví sedět nad knihou, mezitím levačkou hákovat, aby bylo na ty hospody, ze kterých píšete své ušmudlané recenze. Těšíte se na trošku vyhazování z kopýtka, užitý čas, slunce a jahody. Najednou sedím s nejdražší JK na StephansPlatze, dokola kolem víří opěšalí Japonci se svými Nikony. Tohle je sice taky klasika, ale Mozart by se asi plně neorientoval, chceme zkusit tedy historii trochu jinak.

Z mnoha vídeňských specialit padne volba na tu nejspecialističtější. Jdeme na Sacher. Vzhledem k tomu, že jsme rádoby "ostřílení" turisté, nepovažujeme za nutné mít s sebou průvodce, dokonce jsme tak drsní, že nemáme ani plán města, adresu, prostě nic. Spolu s mou ubohou znalostí němčiny je jasné, že tahle cesta nebude zas tak jasná. Nakonec po několika slepých odbočkách, zmateních jsme u cíle. Alespoň já si to myslím. JK ale trvá na tom, že minule to vypadalo jinak. Že by se Sacher hotel během půl roku přebudoval? To je pravděpodobnější návrat Habsburků na trůn. Mírně frustrován z toho, že nesedím v tom správném Sacheru, objednávám směšně drahý kousek dortu s "malým hnědým" jak tady nazývají espresso. Venku svítí letní jas, kolem prochází davy, a my si vychutnáváme klasiku.

Co k tomu dodat. Dortík skutečně tak jak má být, i když vlastně co já vím, jsem tu poprvé. Káva je v pořádku, s pěknou cremou, dostaneme po skleničce vody. Obsluha je milá a rychlá, což obdivuju, protože nosit dokola pořád dortíčky a kávu jednoho musí docela rychle omrzet.
Krásný zážitek, Rakušáci mají skutečně ve všem pořádek, dávají si na tom záležet. Jednoznačně se vyplatí strávit tu půlhodinku hledáním tohoto kouzelného místa.

Post scriptum: Nakonec jsme seděli v pravdě vedle Hotelu Sacher, možná proto ten udivený pohled servírky, když jsem se jí zeptal na cestu k oné vyhlášené památce a chystal se dělat si poznámky.

Oběd v ... Pizzerie u Divadla

Pokud ve Vás název nevzbudil moc důvěry, jste na tom stejně jako já. Co víc kombinace tohoto názvu s obrovskou průčelní tabulí by Budwaiser ve mně vzbudila chvění. Takové to chvění, když víte že to bude průser, ne takové to, jako když jdete na první rande. Postranice nabídkových tabulí po stranách dveří jsou z masivního tmavého dřeva, což dohromady s oním poutačem působí amatérsky jak svině. Hlad se ale dožaduje ukojení, a já den před koncem semestru, s hlavou plnou léta, před očima překážku v podobě nadcházejících zkoušek, už nechci hledat dál. Jdeme dovnitř.

Ještě k tomu názvu. Nevím proč, ale když je něco "u něčeho", nebo je něco "multi", prostě si nemyslím že to úplně funguje. S oblibou říkám, že pořádně jde dělat jen omezený počet věcí, pak už to začnete flákat. Vím, oponují mi jedny z nejslavnějších HOTELOVÝCH barů a restaurací, jen si prostě nemůžu pomoct.

Prostor hospody "Pizzerie u Divadla (i to divně zní, že?)", je všechno jen ne malý. Při hledání vhodného místa k sezení jsme prošli kavárenským úsekem, jídelnovským úsekem, kterému vévodí pec na pizzu, spojovací chodbičkou, která je obklopena kuchyní, až do dětského koutku. Nakonec volba padla na jídelnovský koutek, ánžto jsme přišli obědvat. Trošku šera nikdy neuškodí, alespoň zjemnilo docela strohý interiér právě této části restaurace. Vybral jsem si přes mobil už předem co si dám, tak jak to mám rád, přes oběd není čas na nějaké sáhodlouhé vybíračky. JK si dala kuřecí steak, onen oxymorón mezi názvy jídly, v roztomilém župánku baleném, se špekovým bramborovým kopečkem. Já jsem si dal lasagne. Během čekání mě kromě mé milované bavil muž, který si pohazoval s těstem, věda přesně co dělá. Snad první "pizzař", kterého jsem tohle viděl dělat jen tak. Vskutku zážitek. Začínalo se mi tady líbit čím dál víc.

Finální příklon na svoji stranu si pizzerka u divadla zařídila úrovní jídla. JK jídlo bylo skvělé, s nápadem, chuťově vyrovnané, dobře okořeněné. Obvykle jídla s nivou dopadají jako průšvih, tady to bylo zvládnuté bravurně. Bramborky rozmačkané se slaninou, uvařené tak akorát, dobře maštěné. Moje lasagne - jedoduše rozplývavě dobré. Moje maminka, dělá lepší, ale to je asi tak všechno, co se jim dá "vytknout". Ve vynikající rajčatové omáčce, kus vyříznutý z plechu. Dobře rozleželé, s perfektní plnou rajčatovou chutí. Měl jsem trochu obavu, jak si s tímto jídlem na obědové menu poradí, dopadlo to skvěle.

Tady máte příběh o tom, jak může zdání klamat. Jak se i z navenek podivné hospody může vyklubat skvělá obědovna.