James Dean

Jsou večery, na které se nezapomíná. Pokud zrovna sedíte v příjemném baru, dobré restauraci nebo klasické hospodě, může být, že je to kvůli místu, jídlu, pití. Většinou je to však společnost, která z běžné potřeby se najíst a napít udělá něco nezapomenutelného. Tak jako při této konkrétní návštěvě oblíbeného baru James Dean.

Úterní večer, trochu deštivý, vonící začínajícím létem nás s PD zastihl spěchajíce přes Staroměstské náměstí. Rezervace na frekventovanou osmou, stejně jako to, že jsem zapomněl vzít deštník, zrychlovalo naše kroky směrem k pár uličkám gastronomii jako takové zaslíbeným. Na malém kousku v samém srdci Prahy tu lze najít podniky jako Buksy´s, Tretters bar, La degustation Boheme Bourgeoise, Lokál. A samozřejmě James Dean Prague.

Interiér baru je natolik odlišný od všeho, co z Prahy znáte, že se může pyšnit vlastní trademark značkou . Nenechte se mýlit, retro amerických dinner restaurací v metropoli pár nejdete, ale tady jdou skutečně do hloubky. Detaily a různé odkazy na danou éru americké pop kultury padesátých let  Vás bezpečně nechají zapomenout na to, že sedíte pár kroků od Staromáku. Klasické rekvizity jako je typický Jukebox, plně analogová registrační pokladna Coca-cola, chromovaný kávovar Elektra nebo legendární Triumph 1955 Trophy, který vám visí nad hlavou, zatímco ládujete burger a zapíjíte ho milk shakem za pět, Vám připomenou všechny slavné kousky od Rebela bez příčiny až po modernější Pulp Fiction. Jak už psal Čapek, není nic skvělejšího, než když všechno to, o čem jste četli v knihách nebo viděli ve filmu uvidíte na vlastní oči na svých cestách. I přes to, že zajít si na drink do centra není cestování v pravém slova smyslu, tak trochu to tady funguje.

Stejnou pozornost s jakou bylo cizelováno vybavení baru zde věnují i tomu podstatnému - jídlu a pití. Původně jsme si chtěli dát jen podvečerní koktejl, ale hlad nás nakonec dostihl. Proto pořadí položek na našem menu bylo přinejmenším zvláštní.

Začínáme cocktaily. Po náročném dni si objednávám Vodkatini, klasický Martini cocktail v lístku stále nemají, nebo ho v příjemném rozčílení nemůžu najít. Není divu. PD si dá Cosmopolitan. K tomu asi není co dodat. Perfektní práce barmana se pozná na základech, jakými jsou právě naše drinky. Není si na co stěžovat, jen vychutnávat.

U Peggy Sue si nakonec objednáme i kmě, klasické chicken wings, dají se jíst ve dvou, navíc je tu mají v několikerém provedení. Nakonec zvolíme pálivou variantu. Po chvíli dostáváme celý servis včetně misky s citrónem a mátou na ruce. Chilli varianta je natolik pálivá, že mám strach usrknout svůj drink, aby mi vzniklá směs nevzplanula na patře. K jídlu si tedy přiobědnáme lehké nápoje - já colu podle původní receptury (leč již bez kokainu) a PD domácí citrónovou limonádu. Cola mě moc neoslovila, na druhou stranu limonáda se osvědčila, svěže nakyslá a perfektně studená. To pravé, když Vám hoří celá pusa.

Jak je z okolních fotek poznat, příjemné načervenalé intimní prostředí baru láká k tichým rozhovorům, klidnému popíjení. Navíc tu poskytují perfektní servis, skvělý bar a dobrou kuchyni. Dostanete tu cokoli od snídaně po dobře zvládnutý burger, přitom tato kombinace nepůsobí křečovitě nebo nedodělaně, právě naopak. Podle denní doby se mění i nabídka. Každý tu tím pádem najde to co hledá. Stejně tak jako jsme to našli tento večer i my. Ne jen pro to James dostává čtyři plechovky od vanilkové coly.

Oběd v ... Ninestarki studio

Na jakémkoli místě této planety, kam zavítala takzvaná civilizace, se dá najít zařízení, kde můžete jednu komoditu (peníze, služby, mušle velmi specifického tvaru) vyměnit za jídlo a pití. Jeho potřeba je totiž pro lidi tak silná, že když se někde usadili, prve postavili kostel, hospodu a hřbitov. Takže tady máme tržní zařízení všech typů, velikostí, cenových kategorií, zaměření. Většinou dobře na očích a více méně (k mému nehasnoucímu údivu někdy skutečně hodně málo) splňující účel za kterým vznikla - napojit a nakrmit své hosty. Jedno z takových je jistě i Ninestarki studio. Ovšem s několika "ale".

Je deštivé dopoledne, jedu do centra na oběd. Volám A., od kterého na nezvyklé hospody dostávám sem tam tip. Po dotazu na umístění "té nové vegetariánské restaurace" mi odvětí, že zastávka se jmenuje Nuselské schody, ale že mi radši pošle odkaz, "protože je to tak trochu schovaný". Orientace v uličkách velkoměsta mi obvykle nedělá problémy, když vystoupíme s BF na zmíněné zastávce, sebevědomě si to namířím samozřejmě naprosto opačným směrem. Po chvíli bloudění už nachazím kýženou ulici, pomalu jí procházíme. Instinktivně očekávám nějaký poutač, ceduli nebo alespoň malý štítek na dveřích. Projdeme ulicí, nikde nic. Inu, to je divné. Po pečlivém propátrání domovních zvonků ve vchodu toho správného domu nalézám malou částečně oloupanou nálepku Ninestarki cosi cosi. Zvoním. Po chvíli začne zámek na vratech chrchlat a my se probojujeme do průjezdu se zaparkovaným autem, normálka. Pozdravím pošťačku. Jdu za světlem, není kam uhnout. Na dvorku nás vítá první nesmělá známka toho, že nám tu možná dají najíst. Ještě dvoje dveře, vchazíme do oázy klidu kříženou s moderní družinou. Různorodé stolečky a židle jsou rozestavěny v prostoru zařízeném v IKEA stylu, na zdi tabule na fixy. Prostor rádoby navozuje meditační atmosféru, ale ve mně osobně spíš anxietu z toho, že jsem někomu vlezl do ložnice. Nikdo si nás nevšímá, tak hrdinně zamíříme ke stolu s největším pozorovacím úhlem, z jedné strany chráněného stěnou. Uf.

Jakmile se pozorněji rozhlédnu kolem, začíná mi být jasné, která bije. Různorodá směsice hostů od maminek, kravaťáků, pána se psem, doplněná ženami všech věkových kategorií, ale zásadně upravených a zdravě vypadajících, mi dá jeden díl skládačky. Obsluha sestávající z jedné slečny/paní/ženy bez zástěry, s potetovanýma předloktíma, ponožkami v sandálech navíc s retro brýlemi stylu John Lenon další. Nakonec se podívám do jídelního lístku. Zrak mi padne na slova jako kořen lotosu, dresing z tofu, zázvor, znova zázvor, houba shitake. To vše doplněno různými formami slova "domácí". Výběr je nicméně usnadněn tím, že každý den mají jen jedno jídlo. Proto si objednáme prostě dvakrát menu, pod které spadá polévka plus hlavní chod. S nápoji je to složitější, ale nakonec jdeme cestou nejmenšího zla. Objednáme si něco, co z popisu vzdáleně připomíná ovocnou šťávu a jediný další nápoj, který neobsahuje zázvor. Zázvor totiž přímo nesnáším.

V polévce se mu nevyhnu, ale tady přichází obrat k lepšímu. Zeleninový vývar, rustikálně nakrájená směs obsahuje hlavně mrkev, celer, kořen lotosu a zázvor. Vynikající vyváženost chuti mě zarazí, ač koření použito nebylo, polévka je velmi chutná. Tipujeme co z různorodých kusů je ten lotos, těšíme se na hlavní chod.V mezičase usrkáváme nápoje. Ovocný nápoj je vlažný, s bohatou semennou sedlinou, moje bílá pomsta je hustá a teplá. Ehm. Paní obsluhující se nade mnou ustrne, jakmile trochu odpiju, ptá se mě : "Chcete přinést trochu vody na naředění, ať se to dá pít?" S díky příjímám. Voda se tu servíruje zdarma. Což při ceně za menu 180 Ká jen lehce hojí rozervanou peněženku. Zpět k jídlu.

  

Hlavní chod. Ač jsou mé gastronomické obzory poměrně široké, to, co mám dostat na talíř, je přece jen docela těžko představitelné. Měl by to být dort, vyrobený z palačinek ze špenátem, prokládané nějakým extra bio sýrem. Budiž, nechám se překvapit. Už je to tady. Chutná to skvěle. Víc než skvěle, chutná to perfektně. Výřez dortového tvaru je smetanově vláčný, s příjemnou chutí čerstvě připraveného špenátu. Co dle mého jednoznačně vítězí jsou přílohové salátky, jsou dva, mrkvový překvapivě se zázvorem, ale hlavně tadá čínské zelí s dresingem z tofu. Ať to zní jakkoli jako z Hvězdných válek, je to vynikající, nasládlý jogurtově působící přeliv, který z každého čínského zelí udělá hvězdu Vašeho obědového menu.

Na závěr deset minut rozmýšlíme mezi čokoládovým a mandlovým dortem, až se rozhodneme pro mandový, který samozřejmě není. Místo něj je "sladovník" což už podle jména nebude žádná legrace. Zvolíme pro to klasiku. Charakteristická vlastnost tohoto konkrétního desertu je nevýraznost, což mi vyhovuje, protože čokoládu úplně nemusím. Ano, jistě že byl domácí.

A to je všechno. Po zaplacení poměrně vysokého účtu odcházíme spokojení. Dobře najezení. Jak to později zhodnotil A., když jsem se mu svěřoval, tohle je "vyšší level". Rozhodně to není kulinářský zážitek v klasickém slova smyslu. Ale pokud se Vám to tady podaří najít, zážitek to rozhodně je. Čtyři B.I.O.

Na břehu Rhôny

Ve velkých městech je vše možné. Zatímco v obydlích menší rozlohy znáte každý kámen a půlce lidí, které potkáte ráno cestou do obchodu říkáte teto, v destinacích typu Praha, Berlín, Londýn je anonymita hmatatelnou součástí každodenního života. Její přítomnost, která na Vás tlačí ze všech stran, je však vykoupena, alespoň v mém případě, nesčetnými možnostmi, jak tomu tísnivému pocitu ulehčit, tedy navázat spojení s lidmi všech národností a ras, shlédnout zajímavé spektákly, poznat zvláštní místa.
Jedno z takových je jistě Na břehu Rhôny. Na břehu Vltavy.

Na tento nenápadný vinný bar skutečně narazíte, když se loudavým krokem vracíte z Podolí. Po příjemném dni stráveném ehm, studiem slunce pomalu zapadá, jdu sotva co noha nohu mine, oči mě nutí přivřít teplé jarní slunce brzkého podvečera. Skoro vidím svahy pokryté vinohrady, slyším šumění jedné z řeky řek. V těchto místech už mohutný tok jen tak ševelí, tiše šplouchá o kameny. Je to ona, krásná Rhôna. Tedy Vltava.

Před obchůdkem jsou vytaženy bíle lakované stolky, které jsou beznadějně obsazeny. Není také divu, dnešní podvečer ke sklence dobrého Viognier naprosto bezostyšně svádí. Hned naproti se svého času rozprostíral malý parčík, kde se na lavičkách dalo posedět stejně příjemně. Momentálně v rekonstrukci, ty lavičky však zůstaly. Naneštěstí se kope kanalizace, takže dle směru větru může být zážitek mírně znepříjemněn.Snad jen dočasná vada na kráse, která dle obsazenosti restaurace většině konzumentů nějak zvlášť nevadí.

Koncept baru je snad ještě kurióznější než jeho vlastní poloha (na březích řek od sebe stovky kilometrů vzdálených). Krom lahví převážně z apelací jižní Rhôny, které jsou tu k dispozici ve vybrané nabídce i po skleničce, je zde možnost pít vína balená v bag-in-box systému. A to, pokud jste člověk pohrdající majetkem, nebo naopak student, který celý den strávil studiem, nemaje tak čas vydělávat korunky, chcete. Nabídka je široká, servis originálně řešený.

Na baru vyfasuju kartičku spolu s instrukcemi. Ty jsou vlastně prosté. V jedné časti baru stojí knihovna se zakomponovanými lednicemi. Na nich jsou přilepeny karty jednotlivých vín s informací o složení odrůd, fotkou vinaře, cenou za deci a číslem vína. Vedle lednic jsou vyrovnány skleničky. V tuto chvíli, žíznivý, lačníce po nových zážitcích si vezmu skleničku, vyberu víno, otevřu lednici, ladným pohybem stlačím kohout, načepuju. Na skleničkách jsou rysky, takže vím kolik. Zapíšu na kartičku číslo, k němu příslušný počet čárek a odcházím konzumovat pod košaté lípy. Jak prostý, v pravdě čistý koncept.

Předchází otrávenému čekání na číšníka, zamezuje uhnanosti obsluhy a klade v této době tolik potřebný akcent na vlastnost, bez které se tady neobejdeme. Na slušnost. Jistě, můžete si do přinesené petky natočit pětilitr a napsat si dvě čárky. Jistě, můžete ochutnávat po dvou deci (mimochodem vybídka k ochutnání visí všude a obsluha ji při předání kartičky také zdůrazní). Ale takhle se to přece nedělá, že ne? Nikdo Vás tu nekontroluje, až dopijete tak přinesete kartičku, zaplatíte co jste vypili. Brilantní.

Ochutnali jsme několik jednoduchých věcí, jak v bílém, tak růžovém provedení. Typické odrůdy oblasti jako je Viognier, Grenage, Syrah. Nešlo o žádné špičky, ale vína jsou už samotným systémem balení poměrně dobře ošetřena, takže na nenáročné podvečerní pití ideální.

V tomhle baru se prostě cítím dobře. Ať už se rozhodnete objevovat krásy jihovýchodní Francie zachycené v lahvi nebo si dáte jednoduchou skleničku z "begáče", je to tu fajn. Přiznávám, že interiér jsem neměl čas tolik prozkoumat, možná až bude ten podzimní čas, kdy je lepší zalézt dovnitř. Protože jedno je jisté, sem se vrátit chci. Čtyři poctivé skleničky.