Neklid

Ani omezená pohyblivost z Vás hlad nevyžene. Co víc, tělo trápené nemocí, potřebuje živiny jako sůl. Proto je jasné, že návštěvy restauračních zařízení pokračují a budou pokračovat. V. mi píše, jestli jsem nezapomněl na přechozího večera smluvený oběd, jásám radostí, spojím příjemné s příjemným, jak to tak v životě někdy chodí. Po mučivém čekání způsobené jistou nevýpravností mých přátel se vydáváme směr Neklid. Nohy už obě v botách, berle jako opora, podzimní slunce nad hlavou. Jak krásné je žít.

Hospoda věrna svému jménu hučí jako úl. Sobota v čase oběda je zde očividně velmi frekventovaná, kombinace jednoduché, dobré kuchyně, příznivých cen a slušného personálu funguje v rezidenčních Vinohradech zaručeně. Ten pocit, když se dozvíte, že je plno. Naštěstí se jedna skupinka právě zvedá, takže se nakonec naobědváme přece jen tady, jak bylo v plánu.

Koncepce jak už jsem zmínil výše není nikterak převratná, staví tu na osvědčeném, krátkém jídelním lístku, dobře ošetřeném pivu z Únětického pivovaru, téměř domácím prostředí jednoduchého nekuřáckého lokálu. Přesto, že je sobota mají i pár jídel v denní nabídce. Na ta se zaměříme. Už od minula tu mám odzkoušený "domácí" radler, ten si objednám já, V. a T. si dají nealkoholické nápoje, které tu mají v poměrně široké paletě od limonád, džusů přes standartní nabídku vod a dalšího. Moje ovocné pivo je svěží, minule v něm dokonce bylo pár pecek z pomeranče, takže skutečně namícháno za barem. Nahořklost se sladkým koncem je pro mě k obědu ideální.

Na jídlo čekáme o maličko déle než je mi milé, srovnání s minulou návštěvou se opět nabízí, tehdy bylo jídlo téměř hned.  Není to ale doba přemíru dlouhá, myslím, že jsme se vešli do půl hodiny. Krátím si ji zelnou polévkou, která je jednoznačně nejlepší z celé návštěvy. Hustá, horká, s velkou lžící smetany na dně, uzeninou, masem, zelím a perfektním dochucením. Přesně to co potřebujete po dlouhé páteční noci. Víc takových polévek!

Hlavní jídlo jsme si já a T. vybrali z denní nabídky, V. si objednal pstruha. Jídla jsou jednoduše naaranžována na nahřátých bílých talířích. O jídlech kamarádů toho moc kloudného po chuťové stránce říct nemůžu, zapomněl jsem je totiž poprosit o ochutnávku. Vizuálně však vypadají poměrně průměrně, z pstruha na bramborovém lůžku filety, jídlo T. vypadá jako klasický jidelnovský stroganov s rýží. Nikdo si ale nestěžoval, alespoň ne nahlas. Moje krkovička s burritos je velmi zvláštní kombinací, která kupodivu docela funguje. Maso by mohlo být šťavnatější, myslím, že zůstalo na pánvi o něco déle, než bylo potřeba, dohání to skvělým okořeněním, přesně ve stylu mexické kuchyně. Burrito jsou klasické placky naplněné směsí z fazolí a navrch znova mírně zapečené. Plus ještě to, co nesmí žádnému latino jídlu chybět a to omáčka z rajčat a lžíce bílé salsy. Takové výživné sobotní jídlo. Malá zeleninová obloha.


Na dezert nám už nezbývá místo, jsem nacpaný, porce byla přiměřená, ale s vyšší hutností než obvykle. Poctivě vařené jídlo, dobré pivo, rychlá, nenásilná obsluha a standartní ceny. To je restaurace Neklid.  Myslím, že to tady můžu s KLIDEM doporučit.

Mozaika Burger & Co.

Pokud jste od přírody založení bručouni, hnidopiši nebo Vám jen právě není do zpěvu, tento příspěvek si rozhodně ... přečtěte. To, co dělají v Mozaika Burger je totiž čirá radost, potěšení, dobře odvedená práce. To se v našem světě plném výmluv, polovičatostí a stesků tak často nevidí.

Přes již proběhlý krátký úvod si neodpustím krátkou filozofickou polemiku. I když se jedná jen o restauraci, služby v pohostinství a jídlo, které si mnoho lidí zbytečně zbožšťuje, staví na piedestal, styl jakým pracují a fungují v této restauraci je předobraz toho, jak by to dle mého mělo fungovat ve všech sférách lidského počínání. Promyšlenost, dotaženost, při tom jednoduchost, to vše tu působí nenuceně, přirozeně. Vše co vidíte na první pohled se zdá být skutečně bezpracné, obsluha si svou práci užívá, kuchař připravuje k dokonalosti dovedená jednoduchá, chutná, výživná jídla, prostředí je příjemné a nenucené. Kdo někdy v gastronomii, vůbec ve službách pracoval ví, že to je cíl, kterého není jednoduché dosáhnout. Tohle chcete.

Původně jsem ani o večeru stráveném v této hospodě nechtěl psát, příležitost byla natolik slavnostní, celkové nastavení tak odlehčené. Když jsem na cestě potkal své přátele z gasto sféry, nadšeně jsem jim sdělil kam jedu, ale psát že o tom nejspíš nebudu. Potom mě drahá LC, která je za každých okolností podporující povzbudila, ať klidně fotím a píšu si. Protože ta první návštěva nového podniku je vždycky stimulující úplně jinak než návštěvy další, kdy už víte do čeho jdete, nakonec jsem neodolal. Pokouším se do slov vtěstnat svou radost.

Rezervoval jsem během poledne, tuše, že sem si ani v úterý večer nepůjde přijít jen tak. Dobře jsem udělal, i když jsme večeřet přišli poměrně brzo, většina stolů již byla opatřena cedulkou reservé. Najít tento podnik není složité, neupozorňuje na sebe však žádnou okázalou tabulí, vchází se z ulice po schodech dolů, jak je na Žižkově poměrně běžné. Vchod označují jen dvě nenápadné desky popsané nabídkou jídel a nápojů. Na rohu ulice dokonce mají ve výši očí směrovku napsanou na černé tabulce. Tolik k prezentaci "zvenku".

Při vstupu do restaurace se ocitáme ve velmi kultivovaném a architektonicky k dokonalosti dotaženém prostoru. Přešlapujeme nejistě přesně deset vteřin, než se nás ujme usměvavý číšník/barman. Usadí nás ke stolečku na malém pódiu, odkud máme perfektní výhled na bar, kuchyni i nově příchozí. Show začíná.

Kvůli jisté potřebě propít 50 Ká, které LC dostala od svého otce pro štěstí, objednávám dvě Madeiry jako aperitiv. Přesto že nejsou vychlazené, velmi dobře k tomuto účelu poslouží. Zatím co kroužíme, vybíráme skutečné pití.

K burgeru jistě pivo, navíc jedním z tolika vychvalovaných artiklů v této hospodě je pivo od Matušky. Na okolních tabulích je jednoduše vyvedená nabídka pivních skvostů, které mají právě naraženy. Čtyři druhy, od 9° po 16° mezi nimi i jedna IPA. V průběhu večera si všimneme, že lze objednat degustaci všech čtyř piv po deci. Jdeme na tom po svém, ochutnávku si uděláme také kompletní, ale po plných 0,4l sklenicích. Nelituji ani jednou, každé pivo má něco do sebe, zatímco devítka je lehoučká, křišťálově čistá, s příjemným nahořklým závěrem, jak jdeme ve voltáži výš, i chuťová bohatost roste. Třináctka a šestnáctka jsou plná, ovocná piva se sladkým závěrem, příjemným sladovým podtónem, IPA je charakteristická karamelovostí a oříškovo-kávovým závěrem. Piva tedy umí.

Jídlo popisovat není úplně jednoduché. Objednáváme si každý jeden burger, hranolky yucca, k nim bylinkovou majonézu. Doporučovaný farmářský salát. Zatím co většina hospod, kde dělají burger jde cestou zdokonalování housek, kombinací, omáček a tak podobně, zde vsadili na úplnou obměnu základního stavebního kamene celého jídla, tedy masa. Samozřejmě, že základní burger je z hovězího masa, nicméně celou polovinu nabídky tvoří burgery s masovou náplní jiných proveniencí. LC  si objednává burger ve kterém hlavní přísadu tvoří vepřová krkovice "sous vide" trhaná, ať už to znamená cokoli (modří už vědí), já si dávám klasický burger. Popisovat tyhle perly nemá smysl, snad jen pár postřehů - krkavice ve spojení se zbytkem ingrediencí dává jemnou, smetanovou chuť, doslova se rozplývá na jazyku. Jistě k tomu přispívají zde pečené housky, tvarem připomínající buchty. Chuťově jsou ve shodě s masem, které dotváří, konzistenčně jsou taktéž více než povedené. Žádná patlavá rozpadávačka, ani beton. Můj burger působí kompaktně, chuť skvěle připraveného hovězího s houbami a čerstvým rajčetem je omamující, tak důvěrně známá, přitom něčím nová. Ano, vím, hodně superlativ na malém prostoru. Taková je Mozaika. Jen ještě doplním, že salát je skvěle dochucený a hranolky yucca určitě vyzkoušejte, je to dobrá a nejspíš i zdravá alternativa k tradičním bramborám.

Na stránkách je poznámka o příjemné hudbě. To je naprostá pravda, klidné a nevtíravé ambiente rytmy jsou to pravé. Obsluha by mohla na olympiádu, pořád se o nás někdo stará. Samozřejmě že na tak skvělém zážitku má obrovský podíl společnost ve které večeřím. Prostě večer jak má být. Proto dávám čtyři a půl hodnotících bodů, protože pět se prostě nesmí dávat. Zkrátka sem určitě běžte.

Fishkus rybí a seafood festival

Sobotní slunné odpoledne zve ven. Už  letní slunce se opírá do starých rámů oken někde ve Vršovicích. Ulice mají tu správnou ospalou atmosféru, kterou lehce rozechvěje občasný vánek. Sedím nad ne-uplně-smyslem naplněnou prací, její výsledek je nejistý a vzdálený. V. se mi ozve, že určitě bude potřeba obědvat, posílá mi odkaz na Fishkus. Dnes na náplavce mají ryby a jejich tisíc tvarů, vůní, chutí. Za minutku jsem dole, jedeme na Smíchov, kde ty rybky ňamky zbaštíme. 

Celá akce je dobře zorganizovaná, mezi jednou a třetí, kdy tu jsme se dá normálně procházet celým prostorem, nikdo mi nic nevyráží z ruky, fronty jsou unosné, ceny přiměřené, místa k sezení dostatek. Za vstup dáme 30 Ká a dostaneme jakýsi prefabrikát koření od Vitany, chápu to jako sponzorské promo. Na padesát stánků nabízí své různé variace na ryby a mořské plody jako takové, krom pár zatoulaných stánků s knihami nebo kořením u každého postává ochutnávající hlouček . Atmosféru dokresluje mezi stánky instalovaná hudební produkce, cvičení lachtani a akrobati na mořských koních. Dobře, už si začínám vymýšlet. Takže radši fotky.

 Festivalové veselí pod blankytnou oblohou

 Předkrm - smažené grundle, pojídám je jako oříšky.

 Můj hlavní chod, burger s černé tresky, ze stánku hoopaloola tududum
 Treska ať už byla za života jakkoli zbarvená chutná skvěle, v jednu   chvíli je cítit, že to kuchař přehnal s cibulí, ale celkový dojem z jídla velmi dobrý.

 Takhle to vypadalo u stánku chorvatskeryby.cz

 Pan a paní Krevetovi

 V. říká že chutnají skvěle

 Pro mě jednoznačně první černý hřeb návštěvy, sépiová zmrzlina s  griliášem a karamelovou krustou. Chuť sépiové zmrzliny je mírně slaná, ale velmi příjemná, plná. Vzhledově si nezadá s ropnou skvrnou na pobřeží Antarktidy, chuťově extáze. 

 Paella od El Centra, které tu mělo také svůj stánek.

 A druhý hřeb celé návštěvy - ústřice, dle prodávajících dnes ráno vylovené a přepravené vládním speciálem na tuto akci. Tak určitě.

Takové gumové hádkovité cosi. Tak zas příště.

Oběd v ... Pastacaffé

V době kdy Praha, vlastně celé Česko šílí a žije hokejovým mistrovstvím, chystá se festival v Cannes a celá Evropa svorně slaví výročí konce II. světové války, jsme se šli s mojí milovanou M. naobědvat do Pastacaffé. Prostě jen tak.

Tahle na pohled nenápadná Ambi restaurace, která je tak trochu zastíněná Španělskou synagogou, působí zvenku decentně, v porovnání s naproti se okázale vystavující Kolkovnou spíš jako bistro, kterým nakonec ve své podstatě je. Naobědvat se tu ale dá slušně, o tom není sporu.  Když jsme konečně po krátké procházce městem dorazili do Vězeňské (tohle zvláštní jméno ulice ve mně neevokuje nic příjemného), bylo něco málo po jedné. Krásný slunečný den již téměř letního odpoledne, slunce pálí, na předzahrádce žádné slunečníky. Samotná zahrádka je vyvedená do šedobíla, moderní tvary korespondují se zbytkem designu restaurace. M. už už začne namítat něco proti sezení na přímém slunci, když ji uklidním, že rezervaci jsem nechal udělat dovnitř.

Pastacaffé je tak cool, že při příchodu klidně pozdravíte Marka Ebena, v první chvíli Vám to vůbec nepříjde divné. Pak si ale uvědomíte, že ho vlastně znáte jen z televize, jdete s omluvným úsměvem ke svému stolu, v duchu si kousáte pěst. I to se může klidně stát (a stalo).

Původně jsme měli stůl v nekuřácké části, která se v podstatě sestává z prosklené kukaně, která z venku působí lehce klaustrofobně, navíc v době našeho oběda byla její podstatná část okupována dvěma rodinkami, jejichž děti něják zvlášť nerespektovali "ambiente" tohoto místa. Sedli jsme si tedy do kuřácké části, ve které stějně nikdo nekouřil. Jak velí pravidla erikety, posadil jsem se zády do lokálu. Naskytl se mi tak výhled na panoramatickou makro fotku z prostředí kavárenského života. Je nádherná, jako onen zmiňovaný život. I kdyby šla při návštěvě Pastacaffé přehlédnout, rozhodně to nedoporučuji.

Přišli jsme na oběd, takže dvakrát obědové jídlo, tagliatelle s telecím ragů. K tomu jednoduchý zeleninový salát, po skleničce vína pro každého. Sklo dobře izoluje, takže v poklidném rozhovoru s jednou z nejdražších žen mého života plyne líné sváteční odpoledne jako med.

Víno máme na stole téměř hned. Pro sebe základní Montepulciano, je příjemně ovocné, středně těžké, poctívé víno k obědu. Pro M. Pink od Arte Vini, jednoduchou svěží růžovku. Ceny v zařízeních tohoto typu úpně neřešíte,  a přestože je pravda, že víno není levné, je alespoň cenově přiměřené k cenám jídel na jídelním lístku.

Obědový chod je jedním slovem okouzlující. Promyšlené, při tom jednoduché jídlo, držící se tradice Ambiente restaurací, kde všechno má své místo, jídla se drží základních pravidel kuchařského řemesla s tou špetkou něčeho navíc, co dělá z dobré kuchyně špičkovou. Jídla je překvapivě hodně, najezený jsem dosyta. Celé to zajídáme salátem, který ač je skvěle dochucený, je vážně malý. Takový salátek.

Je tu mile. Na první pohled až strohý interiér, designově dotažený k dokonalosti je ve skutečnosti poměrně útulný, sedí se tu zkrátka dobře. Jediné čeho lituji, že jsme vynechali kávu (abychom si ji potom užili s nádherným výhledem na řeku, ale v úplně jiné kvalitě :/). Čtyři široké nudle, Ambi má další bod.