Oběd v ... Pastacaffé

V době kdy Praha, vlastně celé Česko šílí a žije hokejovým mistrovstvím, chystá se festival v Cannes a celá Evropa svorně slaví výročí konce II. světové války, jsme se šli s mojí milovanou M. naobědvat do Pastacaffé. Prostě jen tak.

Tahle na pohled nenápadná Ambi restaurace, která je tak trochu zastíněná Španělskou synagogou, působí zvenku decentně, v porovnání s naproti se okázale vystavující Kolkovnou spíš jako bistro, kterým nakonec ve své podstatě je. Naobědvat se tu ale dá slušně, o tom není sporu.  Když jsme konečně po krátké procházce městem dorazili do Vězeňské (tohle zvláštní jméno ulice ve mně neevokuje nic příjemného), bylo něco málo po jedné. Krásný slunečný den již téměř letního odpoledne, slunce pálí, na předzahrádce žádné slunečníky. Samotná zahrádka je vyvedená do šedobíla, moderní tvary korespondují se zbytkem designu restaurace. M. už už začne namítat něco proti sezení na přímém slunci, když ji uklidním, že rezervaci jsem nechal udělat dovnitř.

Pastacaffé je tak cool, že při příchodu klidně pozdravíte Marka Ebena, v první chvíli Vám to vůbec nepříjde divné. Pak si ale uvědomíte, že ho vlastně znáte jen z televize, jdete s omluvným úsměvem ke svému stolu, v duchu si kousáte pěst. I to se může klidně stát (a stalo).

Původně jsme měli stůl v nekuřácké části, která se v podstatě sestává z prosklené kukaně, která z venku působí lehce klaustrofobně, navíc v době našeho oběda byla její podstatná část okupována dvěma rodinkami, jejichž děti něják zvlášť nerespektovali "ambiente" tohoto místa. Sedli jsme si tedy do kuřácké části, ve které stějně nikdo nekouřil. Jak velí pravidla erikety, posadil jsem se zády do lokálu. Naskytl se mi tak výhled na panoramatickou makro fotku z prostředí kavárenského života. Je nádherná, jako onen zmiňovaný život. I kdyby šla při návštěvě Pastacaffé přehlédnout, rozhodně to nedoporučuji.

Přišli jsme na oběd, takže dvakrát obědové jídlo, tagliatelle s telecím ragů. K tomu jednoduchý zeleninový salát, po skleničce vína pro každého. Sklo dobře izoluje, takže v poklidném rozhovoru s jednou z nejdražších žen mého života plyne líné sváteční odpoledne jako med.

Víno máme na stole téměř hned. Pro sebe základní Montepulciano, je příjemně ovocné, středně těžké, poctívé víno k obědu. Pro M. Pink od Arte Vini, jednoduchou svěží růžovku. Ceny v zařízeních tohoto typu úpně neřešíte,  a přestože je pravda, že víno není levné, je alespoň cenově přiměřené k cenám jídel na jídelním lístku.

Obědový chod je jedním slovem okouzlující. Promyšlené, při tom jednoduché jídlo, držící se tradice Ambiente restaurací, kde všechno má své místo, jídla se drží základních pravidel kuchařského řemesla s tou špetkou něčeho navíc, co dělá z dobré kuchyně špičkovou. Jídla je překvapivě hodně, najezený jsem dosyta. Celé to zajídáme salátem, který ač je skvěle dochucený, je vážně malý. Takový salátek.

Je tu mile. Na první pohled až strohý interiér, designově dotažený k dokonalosti je ve skutečnosti poměrně útulný, sedí se tu zkrátka dobře. Jediné čeho lituji, že jsme vynechali kávu (abychom si ji potom užili s nádherným výhledem na řeku, ale v úplně jiné kvalitě :/). Čtyři široké nudle, Ambi má další bod.