Oběd v ... Restaurace U Klokoně

Po službě jste toho plní. Zvlášť pokud není úplně klidná. Svět Vám příjde jako maličko nereálné místo, skládající se z pokojů, postelí, nedostatku spánku a diagnóz. Za oknem je kalné ráno, začínám vizitu, která ač se týká menšího počtu lidí něž obvykle, je stejně agonizující jako každá víkendová vizita. Požadavky, řešení, přemýšlení. Ještě jedné věci jste plní,p okud si zapomenete připravit snídani. Hladu.

Když odcházím, je už k polednímu, dneska jsem to zvládl v rekordním čase. Má pravidelná zdravotní procházka Vršovicemi nabývá o něco jiných obrysů, když ji šlapu po noci strávené prakticky beze spánku. Dobře ale čistí hlavu. Proto, když se blížím ke dveřím svého nového příbytku, hlad který se ozývá s ještě větší naléhavostí než obvykle mé kroky stočí, kam jinam než do hospody.

Začala sezóna zahrádek, já znovu oceňuji lokaci, kterou jsem si s trochou štěstí a náhody vybral k žití. Občanská vybavenost je totiž na tomto kousku světa kompletní, tak vedle želzářství, papírnictví večerek a obchodů s instalaterským vybavením nechybí ani ony restaurační zahrádky. Zaplouvám ke Klokoňovi.

Zahrádka obitá cedulemi nejmenovaného velkopivovaru s neuměle vyvedenou denní nabídkou psanou křídou, až tak, že přemýšlíte, jestli je to skutečně ta aktuální nabídka, nebo jen nesmazané řádky od minulého roku nabízí prostorné posezení, bytelné dřevěné lavice s dostatkem místa pro posezení celého hokejového týmu i s brankářem.

Posadím se téměř sám a obsuha na sebe nenechá dlouho čekat. Na pití v nabídce krom sladkých limonád účtovaných po deci (klasická rozlívačka z pet lahví) desítku Gambrinus, a pak Krakonoše, 11° a 12°. Jdu do místní speciality, zanedlou ho mi na stole přistane vousaté pivo. Je plnější, než jsem zvyklý u jedenáctky, má kratší závěr, je dobře natočené, s mírou, čerstvě voní. Pivo si tedy v podivně se jmenující restauraci u Klokoně s klidem dám znova. Někdy příště samozřejmě, je teprve poledne.

Servírky na odchodu se ještě zeptám, jestli se vaří. V letu kuňkne, že ano, je nemocná, teče ji z nosu a pokašlává. Stigmata si s sebou neseme zjevně kamkoli jdeme. Lístek je příjemně stručný, ceny příznivé. Nedá mi to, ptám se po doporučení, slečna/paní je i přes svou nemohoucnost poměrně pohotová, nicméně zcela vlažně vychválí nejdražsí jídlo na lístku, což jsou vepřové kapsy s čímsi. Kontruju prudící otázkou, jaký je "hovězí hamburger", na čež mě ona odzbrojí větou: " Lidi si ho dávájí a chutná jim". Vzdávám se a objednávám si kapsy, k nim salát za 45 Ká.

Čekání si krátím četbou a pozorováním vystupujících lidí na nedaleké zastávce. Nastupující nesleduju, jsou ke mně zády. Jak mi nedávno předestřela drahá LC, pozorování lidí jen tak je zábava. Měla pravdu. Dlouho ale nepozoruju, na stole přistane tentotokrát jídlo.

Prosté, téměř až strohé kapsy dvě, hromádka amerických brambor, ty Vám dodají sílu. Jídlo je tak jednoduché, přímočaré, až skoro zamrzí absence tolik nenáviděné a propírané přízdoby. Stejně tak jako vzhled, chuť je stejně přímočará, není tu ani o kousek víc, než se vešlo na jeden řádek jídelního lístku- maso, cibule, šunka. Flákotka je ale chutná, dobře opečená, příloha také vhodně osmažená. Neurazí, ani nenadchne. Salát je zklamání na plné čáře. Je pěkně barevný ale, je to zkrátka jen nakrájená zelenina. Bez ničeho. Bez dochucení, zálivky, čehokoliv. Za pade trochu málo.

U Klokoně se relativně levně a bezpečně naobědváte. Bezpečně totiž víte, že za stovku dostanete jídlo, které bude nenápadité, ale přesně takové, jako ho slibuje lístek. Žádná zážitková gastronomie se samozřejmě v třetí cenové nečeká, takže nakonec ani nemáte z čeho být zklamaní. Pivo dobré. Dva a půl slunečníků, půlka je za posezení venku... pod těmi slunečníky.