Oběd v ... Pizzerie Donna

Je pátek dopoledne a tohle je konec. Poslední letošní zkouška, poslední vysvětlování svého pobytu v zahraničí, poslední předání indexu, poslední hluboké vydechnutí. Alespoň na následující měsíc a půl určitě. Dostal jsem od své MM peníze na oběd po zkoušce. Naštěstí nepodmiňovala můj výlet do restauračního zařízení úspěchem, ten se ale dostavil, tak jsem se rozhodl dát si přesně to, na co jsem měl v tu chvíli chuť. Což pokud nevaříte sami, může být docela zrádné.

Jak jsem procházel centrem, zamítaje jednu restauraci za druhou, potichoučku mi začalo kručet v břiše, na druhou stranu pocity euforie měly čas trošku víc se rozvinout. Namířil jsem si to přes starou dobrou Prahu napříč. Cesta by nikdy neměla sledovat jen jeden cíl, v tašce přes rameno nesu vrátit poslední přečtenou brakovku. Zatímco jsem klouzal po kočičích hlavách Staroměstského náměstí, vizualizoval jsem si restaurační okolí knihovny, s jediným úmyslem - dát si pizzu.

Dát si italskou pizzu po česku, přesně takovou, jakou jsem jednou za půl roku po vysvědčení na základní škole dostal v místní, tehdy jediné, námi milované pizzerii u náměstí. Někdy byla spálená, jindy nedopečená, pro mě vždycky jako manna, podmíněná cena za splněné povinnosti. Pokaždé když kolem toho domu jdu, dávno už je tam jiný provoz, vzpomenu si na ... ach, stárnu.

Zpět k právě před třemi dny. Usadím se s přímým výhledem na pec, venku už nebylo místo, co nevidět začne pršet. Číšník vypadá přesně jako o dvacet let mladší verze Haškova Švejka, včetně gestikulace, pohledu, bohorovného nezájmu. Objednám si řezané krušovice, čekám. Hospoda je skoro plná, pivo dostanu skoro hned. Uf. V půllitru mám načepovanou třetinku, pěna nepadá, pivo nedochází. Už mám chuť zeptat se, jestli si můžu ČOI zavolat z jejich telefonu, ale pak to všechno házím za hlavu. Dnes je přece konec. Objednám si s radostí pizzu z poledního menu, protože jídelní lístek je cenově přeci jen přizpůsobený lokalitě a klientele.

Teď naopak přijde "wow". Dostávám přesně to co chci. Tahle pizza by se nechala Itálií vysmát, ale já jsem rád, moc rád, protože zatímco žvýkám, vzpomínám na ... Nápad dát na jednu pizzu do čtyř částí čtyři různé ingredience není gastronomicky nejvydařenější, ale co si budeme povídat, někde vzadu se plácám po rameni, že vlastně jím čtyři jídla. Pivo jsem dopil přesně s posledním soustem, většinou mám problém k obědu půllitr vypít celý. Tohle vlastně byla jen třetinka.

Švejkovi nenechávám prakticky žádné spropitné, protože ty dvě deci piva co mi nenatočil, jsou přesně částka kterou bych honoroval rychlý servis a hlavně pro mě perfektní jídlo. Objektivně Pizzerie Donna není nic co byste museli vidět, ale možná příště, až zas bude vysvědčení...