Pekařství-Café u koleje Kajetánka

Kvůli naivní představě, že se většina lidí snaží splnit si své povinnosti včas, jsem zůstal viset, alespoň co se týče mého finálního ubytování na letošní rok, ve vzduchoprázdnu. Naštěstí, díky ochotným kamarádům (mohl jsem taky zůstat viset na Hlavním nádraží, a tam se prý nepřespává nic moc), ne úplně bez útočiště. Ono sanktuárium je pokoj na Kajce, který není můj - už mi ten leitmotiv letošního léta leze trochu na nervy. Navíc kluci odjeli před měsícem pryč, všechno vypli, odvezli s sebou. Abych to zkrátil, rozhodl jsem se posnídat venku. Ráno bylo chladné a deštivé, takže cestování za potravou daleko nepřicházelo do úvahy.

Vývěsní štít vyvedený v podivně béžově hnědé hlásá snídaně, čerstvé pečivo, kávu, inu všechno po čem toužíte, když ráno vstanete do takové plískanice. Přeběhl jsem těch pár mokrých metrů, zář, která slibovala teplo, křupavý rohlík a vajíčko, na mě přívětivě pomrkávala.

Musím ještě předestřít drobné preludium. Bydlel jsem tady ještě když na místě, kde dnes stojí kavárna byla pobočka České pojišťovny, do které nikdo nikdy nechodil. Když konečně tuhle pobočku zrušili a cedule hlásala budoucí otevření kavárny a pekárny, myslím, že nejedna duše zde ubytovaného studenta zaplesala. Bude pečivo, bude blízko a tak dál. Po pár prvních návštěvách mé nadšení zase rychle ochladlo. Za pultem stála žena se špatně skrývaným ruským přízvukem, bylo sice milé, že se mě ptala, co bych chtěl, aby se v pekárně objevovalo, jedním dechem však dodávala : "Včera jsme tu toho měli tooolik, ale jak se to neprodá tak se to musí vyhodit..." Skutečně, její výběr v tu chvíli byl bídný. Ale i ten bídný výběr byl předražený, navíc ne dobrý. Holt to chce pracovat s tím, že je tu kolej, kde bydlí 1500 studentů, kteří většinou milujou akce, slevy, upoutávky, tomu své podnikání přizpůsobit. Dlouho jsem tam potom nezašel.

Až teď, kdy jsem se chtěl bez starostí nasnídat ( Můžu si za to skutečně sám?). Objednávám si kávu s mlékem, snídaňové menu se slaninou, potom se chystám dát si i něco sladkého. Hned ze začátku - je to tu neúměrně drahé. To se nezměnilo. Dokud paní vedoucí nepochopí, že jí vydělá prodej levného ale ve velkém množství vydávaného pečiva, ne prodej pár předražených (navíc chuťově nevalných) kousků, bude to tady stále prázdné.

Usedám ke stolku, na menu nabízí "pikolo" a podobné zla, jen poznamenávám. Káva je ucházející, ale žádný zázrak. A pak to příjde. Po nějaké té minutě dostanu košík s pečivem. No, říkám si, na to, že za snídani dávám 65 Kč, bych uvítal víc než čtyři malé krajíčky chleba. Zvlášť v pekárně. Když si ale kousnu, opustí mě veškerá naděje. Chléb je Boží dar, ale tohle je hnusný kus plastu, bez chuti, konzistence skelné vaty, navíc oschlé. Brr. Džus je klasický nejlevnější Relax, umělá chuť je nezaměnitelná.

Právě jsem si uvědomil, že ač jsem tady sám, který čeká na snídani a obchodem mezitím prošel jeden pán co si přišel koupit pět rohlíků, už čekám na volská oka se slaninou za šedesátpět skoro půl hodiny.

Nakonec mi paní přinese talířek. Ano talířek, protože i když si říkám, že cena a příprava odpovídají kompletnímu obědu na malém městě, dostanu před sebe dvě volská očička, tři tenké plátky rajčete a okurky. Připomínat, že zelenina vlastně vůbec nechutná, protože je to rajče za dvě koruny z Billy, vajíčka jsou spíše křepelčí velikosti, taky nějak neoslňují svou chutností... asi nemusím, protože od začátku je tu všechno špatně. Vyzkouším ještě koblihu, ale ta to nezachrání, i když to je dle mého celosvětový úkol koblih - zachraňovat den.

Pokud tedy potřebujete snídat a jste čirou náhodou poblíž Kajetánky, zůstaňte radši o hladu. Tohle je i mimo můj dost benevolentní hodnotící žebříček.