Oběd v ... Café Ermitage

Milá překvapení se vždycky lépe popisují, předávají, vůbec se o nich jednoduššeji rozjímá než o hnusech, podrazech, nesprávnostech. Já jsem se nechal takto mile překvapit nově otevřenou restaurací, která zaujala velevýhodnou pozici téměř přímo naproti děkanátu mé fakulty. O to lépe, třeba bude kam chodit na oběd. Café Ermitage by v tomto ohledu sloužila dokonale, pokud bych si na účet každý měsíc dodával trochu jiné sumy, než tomu bylo doposud. Netřeba však předbíhat.

V jednom z posledních skoroletních odpolední jsem se vydal prozkoumat toto restaurační zařízení, pyšnící se honosným jménem, honosnou prezentací, v neposlední řadě také honosnými cenami. Chlápek na banneru je mi lehce povědomý, nakonec se rozvzpomenu, že to je onen vizionář, který má na svědomí Piána v ulicích. Hned se mi vchází o něco radostněji.

Interiér je jedním slovem úžasný. Takto nějak si představuji onu petrohradskou poustevnu. Atmosféra je klidná a milá, včetně hudby, usmívající se obsluhy, nastavení světel a stínů. Jakmile se posadím, ihned je u mě slečna servírka, všechno jde jako po másle. Objednávám si pití, mají tu Poutníka (jak jinak), docela široký a poměrně cenově náročný výběr všemožných vín, Milan Nestarec a jeho Běl je také jasná volba.

Menu je stále ještě cenově dostupné, kolem stokoruny si můžete vybrat ze tří jednoduchých jídel, polévka je v ceně. Dneska je čočková, ale to co dostávám na stůl ani trochu jako čočkovka nevypadá. Po první lžíci přicházejí na řadu ta milá překvapení. Ač přede mnou stojí něco, co vizuálně připomíná dýňovou polévku s kapáním, chutná to jako perfektní krémová čočková polévka. Textura tohoto pokrmu je skutečně hladká, něco, co ve spojitosti s čočkou úplně nemám. Jedna nula pro Ermitage.

Druhý chod - okurkové risotto. I když je na tabuli napsáno gramaticky správně, pořád tan nějak čekáte, že vám donesou rýži plnou tlustého masa s oschlou okurku. Všichni kývou. Samozřejmě, že tady jde úplně o něco jiného. Je lahodné, máslové, ze správné rýže, uvařené správným postupem. Jedním slovem : "Bonissimo".

Na závěr ještě espresso, které se rozhodnu vypít na pohodlné zahrádce s výhledem na pohřební ústav. Tady příjde jedno, nutno zdůraznit, že první i poslední zaváhání. Káva je naprosto v pořádku, jak chuťově, tak stran servisu. Když se ale pídím po tom, co piji, dostanu usměvavou, ale poměrně stručnou odpověď : "Arabiku". Ok, tak to bychom měli.

I když celá návštěva tady nevyšla úplně levně, opět mám po dlouhé době pocit, že jsou místa, kde to dělají ne jen s nadšením, ale i s potřebnou dávkou zkušenosti, stylu, prostě všeho co k dobrému gastronomickému podniku patří. A to si zaslouží čtyři mramorové sloupy s jónskou hlavicí.