Fishkus rybí a seafood festival

Sobotní slunné odpoledne zve ven. Už  letní slunce se opírá do starých rámů oken někde ve Vršovicích. Ulice mají tu správnou ospalou atmosféru, kterou lehce rozechvěje občasný vánek. Sedím nad ne-uplně-smyslem naplněnou prací, její výsledek je nejistý a vzdálený. V. se mi ozve, že určitě bude potřeba obědvat, posílá mi odkaz na Fishkus. Dnes na náplavce mají ryby a jejich tisíc tvarů, vůní, chutí. Za minutku jsem dole, jedeme na Smíchov, kde ty rybky ňamky zbaštíme. 

Celá akce je dobře zorganizovaná, mezi jednou a třetí, kdy tu jsme se dá normálně procházet celým prostorem, nikdo mi nic nevyráží z ruky, fronty jsou unosné, ceny přiměřené, místa k sezení dostatek. Za vstup dáme 30 Ká a dostaneme jakýsi prefabrikát koření od Vitany, chápu to jako sponzorské promo. Na padesát stánků nabízí své různé variace na ryby a mořské plody jako takové, krom pár zatoulaných stánků s knihami nebo kořením u každého postává ochutnávající hlouček . Atmosféru dokresluje mezi stánky instalovaná hudební produkce, cvičení lachtani a akrobati na mořských koních. Dobře, už si začínám vymýšlet. Takže radši fotky.

 Festivalové veselí pod blankytnou oblohou

 Předkrm - smažené grundle, pojídám je jako oříšky.

 Můj hlavní chod, burger s černé tresky, ze stánku hoopaloola tududum
 Treska ať už byla za života jakkoli zbarvená chutná skvěle, v jednu   chvíli je cítit, že to kuchař přehnal s cibulí, ale celkový dojem z jídla velmi dobrý.

 Takhle to vypadalo u stánku chorvatskeryby.cz

 Pan a paní Krevetovi

 V. říká že chutnají skvěle

 Pro mě jednoznačně první černý hřeb návštěvy, sépiová zmrzlina s  griliášem a karamelovou krustou. Chuť sépiové zmrzliny je mírně slaná, ale velmi příjemná, plná. Vzhledově si nezadá s ropnou skvrnou na pobřeží Antarktidy, chuťově extáze. 

 Paella od El Centra, které tu mělo také svůj stánek.

 A druhý hřeb celé návštěvy - ústřice, dle prodávajících dnes ráno vylovené a přepravené vládním speciálem na tuto akci. Tak určitě.

Takové gumové hádkovité cosi. Tak zas příště.

Oběd v ... Pastacaffé

V době kdy Praha, vlastně celé Česko šílí a žije hokejovým mistrovstvím, chystá se festival v Cannes a celá Evropa svorně slaví výročí konce II. světové války, jsme se šli s mojí milovanou M. naobědvat do Pastacaffé. Prostě jen tak.

Tahle na pohled nenápadná Ambi restaurace, která je tak trochu zastíněná Španělskou synagogou, působí zvenku decentně, v porovnání s naproti se okázale vystavující Kolkovnou spíš jako bistro, kterým nakonec ve své podstatě je. Naobědvat se tu ale dá slušně, o tom není sporu.  Když jsme konečně po krátké procházce městem dorazili do Vězeňské (tohle zvláštní jméno ulice ve mně neevokuje nic příjemného), bylo něco málo po jedné. Krásný slunečný den již téměř letního odpoledne, slunce pálí, na předzahrádce žádné slunečníky. Samotná zahrádka je vyvedená do šedobíla, moderní tvary korespondují se zbytkem designu restaurace. M. už už začne namítat něco proti sezení na přímém slunci, když ji uklidním, že rezervaci jsem nechal udělat dovnitř.

Pastacaffé je tak cool, že při příchodu klidně pozdravíte Marka Ebena, v první chvíli Vám to vůbec nepříjde divné. Pak si ale uvědomíte, že ho vlastně znáte jen z televize, jdete s omluvným úsměvem ke svému stolu, v duchu si kousáte pěst. I to se může klidně stát (a stalo).

Původně jsme měli stůl v nekuřácké části, která se v podstatě sestává z prosklené kukaně, která z venku působí lehce klaustrofobně, navíc v době našeho oběda byla její podstatná část okupována dvěma rodinkami, jejichž děti něják zvlášť nerespektovali "ambiente" tohoto místa. Sedli jsme si tedy do kuřácké části, ve které stějně nikdo nekouřil. Jak velí pravidla erikety, posadil jsem se zády do lokálu. Naskytl se mi tak výhled na panoramatickou makro fotku z prostředí kavárenského života. Je nádherná, jako onen zmiňovaný život. I kdyby šla při návštěvě Pastacaffé přehlédnout, rozhodně to nedoporučuji.

Přišli jsme na oběd, takže dvakrát obědové jídlo, tagliatelle s telecím ragů. K tomu jednoduchý zeleninový salát, po skleničce vína pro každého. Sklo dobře izoluje, takže v poklidném rozhovoru s jednou z nejdražších žen mého života plyne líné sváteční odpoledne jako med.

Víno máme na stole téměř hned. Pro sebe základní Montepulciano, je příjemně ovocné, středně těžké, poctívé víno k obědu. Pro M. Pink od Arte Vini, jednoduchou svěží růžovku. Ceny v zařízeních tohoto typu úpně neřešíte,  a přestože je pravda, že víno není levné, je alespoň cenově přiměřené k cenám jídel na jídelním lístku.

Obědový chod je jedním slovem okouzlující. Promyšlené, při tom jednoduché jídlo, držící se tradice Ambiente restaurací, kde všechno má své místo, jídla se drží základních pravidel kuchařského řemesla s tou špetkou něčeho navíc, co dělá z dobré kuchyně špičkovou. Jídla je překvapivě hodně, najezený jsem dosyta. Celé to zajídáme salátem, který ač je skvěle dochucený, je vážně malý. Takový salátek.

Je tu mile. Na první pohled až strohý interiér, designově dotažený k dokonalosti je ve skutečnosti poměrně útulný, sedí se tu zkrátka dobře. Jediné čeho lituji, že jsme vynechali kávu (abychom si ji potom užili s nádherným výhledem na řeku, ale v úplně jiné kvalitě :/). Čtyři široké nudle, Ambi má další bod.

Sumo sushi grill and restaurant

I když jsem nikdy nenásledoval svého milovaného otce v profesních šlépějích, chovám k jeho manuální zručnosti hlubokou úctu. Možná mě nenaučil všechno co zná z tajů malířského řemesla, ale do teď si pamatuju, jak jsem jako pětiletý špunt stál s otevřenou pusou a koukal na tátu, jak na pětimetrovém žebříku obíhá vymalovávaje celou halu. Alespoň to bílé oblečení mi zůstalo. Zpět k právě teď, během týdne jsem jeden byt a jeho bílé stěny nepatrně poupravil, proto to antré. A protože jak říká moje babička, "dělník si zaslouží svou mzdu", po malování byl čas na obědování.

Running sushi je jistě všeobecně známý pojem. Čistě logickou úvahou, kdy Japonci jsou posedlí uměním, a všeobecně zručností, ať už je to ikebana, kaligrafie, nebo utínání hlav, toto vzniklo jako moderní verze jídla připravéného přímo před vašima očima. S potřebou obsloužit více zákazníků, než na který stačí obyčejný pult o délce pár metrů vznikly tyto "vozejčky" (autorský výraz LC), které Vám čerstvě připravené jídlo přivezou, a vy si podle své chuti vybíráte, co si vezmete, co necháte sousedům. Spolu se systémem all you can eat neporazitelná kombinace.

Po dlouhé cestě z okraje Prahy...na jiný okraj Prahy, neméně sáhodlouhé pěší túře se ocitáme v chrámu konzumu, nákupním centru tak rozsáhlém, že v tu samou chvíli se nachází jistě v několika časových pásmech. Když je u informací šest, u Baťi už mají jistě půlnoc. Restaurace námi kýžená samozřejmě leží až v tom nejzažším cípu. Tolik ke stěžování, zbytek už je libový.

Při příchodu to vypadá, že ač jsme zvolili strategicky čas k obědu středu ve dvě hodiny, kdy snad i matky na mateřské dovolené a důchodci mají něco na práci, v hospodě je plno. Snad možná támhle na rožku... usměvavá asiatka nám kyne, jako že můžeme, tak se posadíme. Začne to.

LC, která je oproti mě naprostým matadorem co se týče návštěvy tohoto podniku si hned před sebe začne vršit různobarevné mističky, nalévat tamto a ono. Já, vychovaný ve stylu - dokud nesníš všechno na talíři, nedostaneš přidáno, si vezmu jednu mističku. Spořádaně do sebe začnu soukat nighiri s lososem. Naštěstí veškerá nabídka cirkuluje v několi exemplářích, nikdy neubívá, jen s ubíhajícím časem se nepatrně mění.

A tak dostanu k ochutnání rozličné druhy sushi, různá teplá jídla, naložené černé vejce, které nevíme co je, polévku s tofu, obalené krevety, neobalené krevety, podivnou trávu, která chutná jako začátek alergického záchvatu, neosolené hranolky, řecký salát tisíckrát jinak a podobně. Ochutnávat a konzumovat je dovoleno dle libosti a nepřetržitě. Kvalita předkládaných jedno až dvouhubek není sice špičková, je to zkrátka ucházející sushi, nicméně to všechno okolo jen nahrává tomu, abyste se cítili, jako že za svoje peníze skutečně dostáváte naloženo.

V dobré společnosti rychle přestanete počítat, kolik kilo rýže už máte za opaskem. V jednu chvíli se musíte rozhodnout přejít na sladký sortiment, většinou je to ta, kdy Vás spolustolovník upozorní na z ucha čouhající obalovanou krevetu. Ze sladkých věcí je na výběr ovoce, buchtičky, pudinky, sezamové koule naplněné švestkovým pyré a tak dále.

Úskalí all you can eat restaurace je pozornému čtenáři již jasné od prvních řádků. Pokud do restaurace příjdete hladoví, což není zas až tak neobvyklé, jíte, jíte a jíte. Po hodině si uvědomujete, že jste zkonzumovali týdenní příděl rýže středně velké čínské vesnice, bříško to cítí také. Takže se pokusíte odvalit se do temna a chladu, odpočívat. V tak obrovském nákupním centru ale není kam, tak jdete nakupovat oblečení. Ale to už je součást jiného veselého příběhu.

Dávám minimálně tři páry jídelních hůlek, za nový a nevšední zážitek, podivné černé vejce a srdce, ne styl.

Oběd v ... Restaurace U Klokoně

Po službě jste toho plní. Zvlášť pokud není úplně klidná. Svět Vám příjde jako maličko nereálné místo, skládající se z pokojů, postelí, nedostatku spánku a diagnóz. Za oknem je kalné ráno, začínám vizitu, která ač se týká menšího počtu lidí něž obvykle, je stejně agonizující jako každá víkendová vizita. Požadavky, řešení, přemýšlení. Ještě jedné věci jste plní,p okud si zapomenete připravit snídani. Hladu.

Když odcházím, je už k polednímu, dneska jsem to zvládl v rekordním čase. Má pravidelná zdravotní procházka Vršovicemi nabývá o něco jiných obrysů, když ji šlapu po noci strávené prakticky beze spánku. Dobře ale čistí hlavu. Proto, když se blížím ke dveřím svého nového příbytku, hlad který se ozývá s ještě větší naléhavostí než obvykle mé kroky stočí, kam jinam než do hospody.

Začala sezóna zahrádek, já znovu oceňuji lokaci, kterou jsem si s trochou štěstí a náhody vybral k žití. Občanská vybavenost je totiž na tomto kousku světa kompletní, tak vedle želzářství, papírnictví večerek a obchodů s instalaterským vybavením nechybí ani ony restaurační zahrádky. Zaplouvám ke Klokoňovi.

Zahrádka obitá cedulemi nejmenovaného velkopivovaru s neuměle vyvedenou denní nabídkou psanou křídou, až tak, že přemýšlíte, jestli je to skutečně ta aktuální nabídka, nebo jen nesmazané řádky od minulého roku nabízí prostorné posezení, bytelné dřevěné lavice s dostatkem místa pro posezení celého hokejového týmu i s brankářem.

Posadím se téměř sám a obsuha na sebe nenechá dlouho čekat. Na pití v nabídce krom sladkých limonád účtovaných po deci (klasická rozlívačka z pet lahví) desítku Gambrinus, a pak Krakonoše, 11° a 12°. Jdu do místní speciality, zanedlou ho mi na stole přistane vousaté pivo. Je plnější, než jsem zvyklý u jedenáctky, má kratší závěr, je dobře natočené, s mírou, čerstvě voní. Pivo si tedy v podivně se jmenující restauraci u Klokoně s klidem dám znova. Někdy příště samozřejmě, je teprve poledne.

Servírky na odchodu se ještě zeptám, jestli se vaří. V letu kuňkne, že ano, je nemocná, teče ji z nosu a pokašlává. Stigmata si s sebou neseme zjevně kamkoli jdeme. Lístek je příjemně stručný, ceny příznivé. Nedá mi to, ptám se po doporučení, slečna/paní je i přes svou nemohoucnost poměrně pohotová, nicméně zcela vlažně vychválí nejdražsí jídlo na lístku, což jsou vepřové kapsy s čímsi. Kontruju prudící otázkou, jaký je "hovězí hamburger", na čež mě ona odzbrojí větou: " Lidi si ho dávájí a chutná jim". Vzdávám se a objednávám si kapsy, k nim salát za 45 Ká.

Čekání si krátím četbou a pozorováním vystupujících lidí na nedaleké zastávce. Nastupující nesleduju, jsou ke mně zády. Jak mi nedávno předestřela drahá LC, pozorování lidí jen tak je zábava. Měla pravdu. Dlouho ale nepozoruju, na stole přistane tentotokrát jídlo.

Prosté, téměř až strohé kapsy dvě, hromádka amerických brambor, ty Vám dodají sílu. Jídlo je tak jednoduché, přímočaré, až skoro zamrzí absence tolik nenáviděné a propírané přízdoby. Stejně tak jako vzhled, chuť je stejně přímočará, není tu ani o kousek víc, než se vešlo na jeden řádek jídelního lístku- maso, cibule, šunka. Flákotka je ale chutná, dobře opečená, příloha také vhodně osmažená. Neurazí, ani nenadchne. Salát je zklamání na plné čáře. Je pěkně barevný ale, je to zkrátka jen nakrájená zelenina. Bez ničeho. Bez dochucení, zálivky, čehokoliv. Za pade trochu málo.

U Klokoně se relativně levně a bezpečně naobědváte. Bezpečně totiž víte, že za stovku dostanete jídlo, které bude nenápadité, ale přesně takové, jako ho slibuje lístek. Žádná zážitková gastronomie se samozřejmě v třetí cenové nečeká, takže nakonec ani nemáte z čeho být zklamaní. Pivo dobré. Dva a půl slunečníků, půlka je za posezení venku... pod těmi slunečníky.