Hospoda Na Pražci

Zatímco minulý týden celá republika zmírala tropickým vedrem, já jsem zmíral s ní. S lehkou výhodou tréninku pobytu v jižních královstvích jsem každé ráno vycházel vstříc rozpáleným dopravním prostředkům, jen abych s díky zapadl do klimatizované nemocnice. Ve středu už všechno pomalu eskalovalo, pacienti kolabovali, na asfaltu se dělaly bubliny. Když jsem skončil svou každodenní práci, píšu Z. co dělá, ten mi obratem odpověděl, že se jdeme koupat. V okolí je naštěstí dost vodních ploch, nenámítal jsem tedy nic. Vyrazili jsme.

Cesta se nakonec ukázala být jen o něco méně obtížná než bájné putování Společenstva (z původního: "Je to dvacet minut z Hlavasu" se stala kvůli výlukám slabá hodinka). Nakonec jsme ale projížděli kolem lidí rozložených na odstavné koleji do naší cílové zastávky Boskovice. Chvilku jsem se tomuhle stylu rekreace usmíval, než mi Z. oznámil, že se k nim za chvíli připojíme.

Když je třicetpět nad nulou, vy se koupete ve vlastním potu, osvěžením v jakékoli podobě nepohrdnete. Rozložili jsme tedy osušky na beton. Za dunění projíždějících nákladních vlaků jsme plavali tam a zpátky průzračně křišťálovým lomem. Po chvíli na ostrém slunci se začaly přehřívat i vnitřky, nastal čas jít na pivo.

Původní plán byl jít na jedno, což se i v prostředí podniku, jakým je hospoda Na Pražci vzhledem k okolním podmínkám ukázalo jako předsevzetí liché. Jedno je jisté - tady si oslavu narozenin nedomluvíte, zároveň však neskončíte jen s tím pověstným jedním. Zatímco jsme seděli v modrém šeru cigaretového kouře a čekali jsme na půllitry Černohorského piva, Z. mě bavil historkami o tom, jak používali tuhle hospodu při čekání na první ranní vlak.

Slečna servírka špatně odhadla naše úmysly (nebo zprvu dobře?),nedala nám ani lístek, s opakujícími se objednávkami už kreslila typický plot. Objednal jsem si poetického "Utopence z lomu", nakonec to nebyl žádný propadák, ani nazelenalé části, ani kostní úlomky se nakonaly, jako doprovod k celému portfoliu nedalekého pivovaru se hodil skvěle.

Interiér je moderní. To je špatně. Představte si typickou zaplivanou nádražku, kam se slušní lidé bojí od šesti do šesti vkročit, akorát vymalovanou na meruňkovou. Se svítidly s IKEA. Celá hospoda je vyrvaná z kloubu a štamgasti jen smutně pomrkávají do dvoumetrové plasmové televize na pravidelnou dávku odpoledních prázdninových emocí. Ač jsem tato místa nikdy zvlášť nevyhledával, radši bych si sedl k okopanému stolu na rozvrzanou židli, pozoroval na zdi váleček, příležitostně si odplivl do kouta. Tento styl tu stále dlí, ale už jen jako ozvěna dob minulých. Škoda.