Steak & Club Restaurace

Vánoční čas. Advent v plném proudu, na ulicích se v mlžném oparu pražského smogu setkávají lidé, které spojuje nadšený výraz a nádech očekávání ve tváři. Čas setkávání je tady.

S T. jsem se setkal v metru, takže jsme byli v první chvíli toho smradu ušetřeni, ale po výstupu na Náměstí Míru nás obalil ten hnus dokonale. Rozhodli jsme se jít tu jednu zastávku pěšky. Mohlo by se tedy zdát, že cíl naši cesty byl dokonale na dosah. Ve ztemnělé ulici, bez výraznějších poutacích prvků jsme skutečně našli restauraci Steak a Club. I když nedaleko centra, restaurace působí zastrčeným dojmem nonstop herny na předměstí.

Původně jsme měli jít do nejmenované restaurace T.G.I. Fridays, ale po letmém pohledu do nápojového lístku ( pivo za 75 Ká, to nechceš), jsem zapojil pátrací smyls po levném jídle, studentskými léty vyladěn k dokonalosti, vybral jsem za málo peněz relativně hodně muziky, jde se na tatarák.

Ne každá restaurace má ambici stát se tou nejlepší ve svém oboru podnikání. Neklamné indicie Vás spolehlivě informují o tomto rozhodnutí, někdy tedy mohou být varovným příznakem, že nesedíte tam kde chcete. Po pátečním poměrně náročném dni jsem byl rád, že vůbec sedím, bonus v podobě již dopředu zaplaceného jídla před sebou. Takže odlupující se tapety, nánosy prachu na patinou změněných trámech, ba ani obsluha téměř v teplákách mě absolutně nevzrušovala. Pár servírek, které jsem původně odhadoval na matku a dceru se po hospodě pohybovali s elegancí plujících ledovců, neklamná známka toho, že tady mají k jídlu skutečně blízko.

Náš hlavní, nakonec také jedinný chod, byl tatarák. Půlkilový tatarák. Půlkilový tatarák a dvacet topinek. Myslet si, že po tomto budeme ještě schopni pozřít něco jiného bylo bláhové. Přes jistý amaterismus (nezájem o to jestli chceme tatarský biftek namíchat nebo jestli se o to postaráme sami, obrovská hrouda masa jakkoli nerozdělena, takže po tom co jsme do míchali, ruce umíraly, ne úplně jemně namleté maso) byl celkový dojem z tohoto pokrmu zasycující. Do toho jsme s tím šli, ač si nedělám iluze o nabídkách na slevových serverech, řekl bych, že tohle byla standartní úprava.

Na druhou stranu zde čepovaný Kozel je vynikající, správně řízný. Rozhodneme se pro to navzdory počáteční rozladě setrvat, v živé konverzaci na baru vydržíme docela dlouho. Hospoda se zatím naplní dalšími konzumenty tataráku, obsluhující sestry (ve skutečnosti jsou to sestry) nic nevyvádí z míry. Vzhledem k tomu, že sedíme u pultu, sem tam zaslechnu útržek rozhovoru, v duchu se musím smát. Jedna druhé sděluje objednávku dvaceti položek, zakončí však větou " ...no tak jak se ti bude chtít." To skutečně při plném lokálu zvládají jen nemnozí. Panuje tu však pohoda, advent dělá svoje.

I když jsme v restauraci, jejíž jméno nedává smysl, jedli jídlo, které nebylo ani zdaleka ideální, hodnocení páteční restaurace Steak and Club bude pozitivní. Pivo tu je vynikající a omšelé prostředí se nakonec ke konceptu, pokud se o nějakém dá vůbec mluvit, hodí. Dvě a třičtvrtě tvrdé topinky na to.

Subway (ulice Spálená)

Při nedělním podvečeru se na Václavském náměstí konal happening ku příležitosti WorldAIDSday. Vytvoření živé stužky doslova dobrovolníky i náhodnými zaangažovatelnými kolemjdoucími nám dalo příjemně zabrat. Pro to lehká večeře přišla k duhu, ne jen preventivní činností na poli veřejného zdraví je student medicíny živ. Pro to zkouška Subway, jeho franchise ve Spálené.

Bageterie mých snů je pro mě vpravdě tichým koutkem plným jednoduchého kouzla přípravy ještě jednodušších jídel - baget. Černovlasý čahoun s knírkem zadělává těsto, zatímco kyprá hospodyně s pomoučenými tvářemi zakládá do křupavého pečiva ty nejvybranější ingredience, z pece sálá teplo, proběhnou smějící se děti s červenými tvářemi od venkovního chladu, u stolků ve výloze sedí zamilovaný starý pár, on si nasadí zuby, ona jej něžně krmí, geniální matematik roztržitě ukusuje ze svého podlouhlého bochníku. Skoro to tak vypadá i ve Spálené. Skoro.

Tak za prve. Krom obsluhy tu nikdo není. Prázdnota místa je tak palčivá, že máme potřebu se ujistit jestli je otevřeno - inu dveře dokořán a neonový nápis hlasající do noci "open" jsou dostatečně jasnými indiciemi, přesto podle nakvašené odpovědi od obsluhy za pultem nejsme jediní koho napadlo, že přišel "za tři minuty zavíráme". Entrada tedy nic moc.

Další problém nastane u samotného výběru. Aniž bych cokoli tušil, prostě si objednám "tu bagetu s masovýma koulema", předpokládaje, že jsem tím svou úlohu v tomto malém dramatu odehrál. Poměrně zpruzelý mladík, který vypadá jako po flámu, který skončil před pár hodinami vyštěkne "chleba!". Po chvíli pochopím, že to není tajná formulka aktivizující trpaslíky v troubě, ale že chce vědět, jaký typ bagety si dám. Spásná tabulka v mém zorném poli napoví, jaké druhy si můžu vybírat. Vyhrknu první, co jsem v tom stresu schopný přečíst, chci si oddechnout. Dotazu "zapéct?" rozumím bezpečně, tak s úsměvem světáka odpovídám "ano, prosím...". Už se chystám jít platit a nechat si vybírat BM, když tu, kde se vzala tu se vzala, další záludná otázka: "chcete na to sýr nebo něco?" ... nebo něco je nevábně vypadající salámek plus další věci za vitrínou. Připadám si čím dál tím víc, jako by mě přistihla učitelka ve třetí třídě nad rozbitou skleněnou vázou na chodbě. Já nevím, co všechno můžu na své bagetě mít, nikde k tomu není návod, mladík jen tupě civí, jako bych byl úplný idiot. U omáček to vzdám. Jdu platit. Skvělá BM situaci zvládá o poznání lépe. Ještě že tak.

U pokladny se preventivně ptám, jak je to tady s pitím. Slečna mi odpovídá zdánlivě nesouvisející otázkou, jestli mám ISIC. Tak ale čeho je moc, toho je příliš. Naprosto konsternován odpovídám, že kartičku mám, načež slečna sdělí sumu, která je překvapivě nízká k tomu mi na tác postaví kelímek. Tady už se ani neodvažuju pouštět do přemítání nad tím, co platím, tím spíš, že je částka tak nízká.

Na úvod stolování si svůj čerstvě vypraný černý svetr ozdobím jednou masovou koulí, v tu chvíli se BM, vzápětí následována mnou, sesouváme k zemi a dusíme nekontrolované výbuchy smíchu. Při tom si ale všímám, že tohle divné místo má svého ducha. Výlohou je vidět na spěchající nakupujicí, prostor je tak akorát velký, aby vyvolával pocit intimity, i když tu budete sedět naprosto osamoceni v závěru náročného večera. Z francouzské bageterie se přenáším do bistra v Brooklynu, umoučený kýč střídá tón noir. Tak trochu Sin city křížené s Nikdykde. To je potenciál, který je podpořen znechucenou obsluhou, toaletou na kterou Vás tahle obsluha musí pouštět bzučákem (být celý den ve střehu, jestli se někdo nechce jít vy..., to by nechtěl dělat nikdo).

A teď to jídlo. Je skvělé. Jednoduše tady mají skvělé sandwiche. Můj s masovými koulemi (- 1 co je na svetru), skvělou rajčatovou omáčkou, doplněn (dle mého zmateného výběru) sýrem, salátem, olivami a oreganem. V rozpečeném chlebu s neznámým, lehce pikantním kořením navrchu. BM si dala krůtí šunku s moc dobrým dressingem, taková odlehčená večerní verze. V nekonečném kelímku mají 7up a tonik. Ráj večerních potloukačů po centru.

I když to zdaleka nebylo dokonalé, rozhodně to nebylo průměrné. Nějakou zvláštní náhodou odsud odcházím vysmátý, spokojený, najezený. Naprosto samovolně počáteční zděšení přešlo v pohodičku. A teď. Určitě sem zajdu příště. S klidem můžu říct že radši sem než do ehm, jiných bageterií.

 Před ...

...po.

Mňam.