Oběd v ... Klub cestovatelů

Cestovat se dá kamkoli, třeba z Břevnova na nábřeží, nebo z Prahy k rodičům, nasednout do vlaku a jet do Berlína, Budína, Brna. Tak se každý z nás může hrdě počítat do klubu cestovatelů, ač neoficiálního, přesto neodbytně patřícího ke každodennímu životu. Lovcům a sběračům bylo jasné, že bez cestování nebude mamut, ani ten výtečný salát z hub a kořínků, který tak skvěle umíš drahá, ano, dám si ještě misku, děkuju. Proto je cestování spojeno s jídlem, ochutnávání něčeho nového sousedí s poznáním nových míst. My, i přes dramatický prolog jsme prostě měli hlad, tak jsme zcestovale sedli na tramvaj, jejíž cílová stanice nebyla ani tak touha, jako spíš plné břicho.

Byla to moje druhá návštěva tohoto podniku, což není obvyklé, na druhou stranu to skýtá možnost porovnat, hodnotit ne jen z první. Navíc jsem měl, jak se na restauraci, která se specializuje na arabsko-dálnovýchodní kuchyni, početnou milou společnost, která evokujíce klasický obraz orientálního stolování přispěla podstatnou měrou k příjemnému zážitku z celého odpoledne.

Je to tu omšelé, poměrně přeplácané, použité, tím pádem velmi útulné. Sedíme u normálního stolu, naštěstí se tedy nekoná vyzouvání a ehm, trapné, dnes jsem si zrovna vzal ponožky s dírou na palci. Jídelní lístek je spíš katalogem všemožných exotických záběrů z afrických pouličních trhů, arabských bazarů a indických čajoven. Přehlednosti to moc nepřidá, i když si zase můžete do podrobna prohlédnout jak vypadá smažený šváb.

Obsluha tu je patřičně ověšená cinkajícími věcičkami v ženském vydání nebo mluví tichým, soustředěným hlasem v mužském podání. Proto se tady, v centru Prahy, přesto cítíte tak trochu na cestě.

Objednali jsme si nápoje. Vzhledem k výše řečenému si objednat colu téměř nepřipadá v úvahu, sáhneme tedy k nabídce, ve které se objevují slova jako ayran a lassi. Objednáme je všechny. Já osobně si dám ayran - lehce osolený jogurtový nápoj s mátou. Byliní v mléčně bílé tekutině typuju spíš na petržel, ale rozumím tomu asi jako ta pověstná koza.

Zmíněný jídelní almanach sice počtem stran zdatně konkuruje oxfordskému slovníku, obsahově je však poměrně skromný. Objednáme si tedy od každého něco, bezkonkurenčně nejradostější je jehněčí jordán, který komolíme na "jehněčí orgán". Já si dám kebab a jako předkrm KIBBEY MAKLI, kteréžto krmě z popisu evokuje jedno maso obalené v jiném mase.

Jordán i kebab, dvě jídla která jsem měl možnost ochutnat jsou skvělá. Dobře okořeněná, moje příjemně pálivé, v půlce už jsem vděčný za jogurtový nápoj. Hodně cibule, nemusí vyhovovat každému, mně naopak velmi, cibule je fajn. Servírování není úplně vrchol kulinářského umění, ale na to se u tohoto jídla zas tak moc nehraje. Po odložení příborů se všichni tváří spokojeně, což indikuje úspěch kuchyně.

Tohle je vlastně všechno. Velmi specifická nabídka restaurace je zjevně v kurzu, protože se prostor docela rychle plní. Překvapivý je poměr dětí, kteří se tu pletou pod nohy. Některé z nich spokojeně žvýkají arabský chleba a ládují se petrželí s bulgurem. To je přinejmenším v této dietetické epoše příjemný pohled.

Ceny nejsou nízké, ale odpovídají kvalitě a exotičnosti nabídky. Není to asi na každodenní návštěvy (na druhou stranu přes týden jsou tu k dispozici menu).
Klub cestovatelů stojí za to navštívit, protože tu jistojistě narazíte na zajímavosti k ochutnání. Dávám tři a půl cizrnové bobulky. 

Krásný ztráty

Pamatuju si, že když jsem byl menší, vždycky v tu nejnepříhodnější dobu běžel v televizi pořad, který se jmenoval "Krásný ztráty". Vím, že mě zoufale nebavil, i když název mi připadal přinejmenším zajímavý. Už ani nevím, kdy jsem ve Ztrátách byl poprvé, jisté je jen to, že se tenhle bar okamžitě zařadil na seznam podniků, kam rád pozvu jakoukoli společnost, ale zajdu sem klidně sám. Inu, oblíbený podnik. Na co si naopak dobře vzpomínám, byl můj naivní údiv nad tím jaktože tenhle bar, který tak nudně ukazovali v televizi, je dostupný pro normální smrtelníky. Člověk moudří s věkem.

Lokalita v centru města je přímo ideální jako místo srazu. Blízkost nábřeží v létě sama poskytuje skvělý večerní program, který se tady dá začít nebo skončit, nebo obojí. Členitost a rozlehlost prostoru skvěle vyhovuje téměř každé příležitosti, cenová dostupnost sem láká směsici intelektuálů, studentů, turistů a vůbec všech, kteří si chtějí dát skleničku.

Obsluha to tu většinou neřeší a má to na háku. Pravdou ale je, že mít to na háku se musí umět, tady jim to zatím vždycky, když jsem tu byl, vyšlo. Příjdu na bar, kde rozesmáté studentky nejspíše Filozofické fakulty posedávají, kouří, smějí se a vůbec vypadají spokojeně.
"Dobrý večer, dal bych si ten litr růžového a vodu z kohoutku, prosím."
"A hned to i zaplatíte?" usmívá se na mě černovláska.
"Zaplatím, klidně i odnesu," kontruju.
"Ale to zas nemusíte, já vám to tam hodím...". Platím pětistovkou, slečna mi strká čtyři dvoustovky.
"Tohle asi nebude správně, vraťte mi míň," těžko potlačuju smích. Napotřetí mi vrátí správně. Oba se tomu smějeme. Svět je tak hezké místo k žití, zvlášť v tomhle baru.

Dlouho jsem přemýšlel nad hlubším významem krásy ztrát. V současném období mi minulé ztráty nepříjdou krásné ani trochu. Ale možná tohle místo má zmírňovat smutek nad ztrátou. Nebo tu ztrácíme to něco, co nás tíží, při rozhovorech s lidmi kteří jsou nám drazí?

I když je tu vždycky hrozně zahuleno, i když kvalita nápojů není vrcholem chuťových zážitků, tady si dobře posedíte, popijete a hlavně se tu velmi dobře mluví, jen tak sedí, poslouchá, relaxuje.

Jakoby

V hlavě mi ještě zlehka tepe včerejší noc, ale je pravda, že už ten rytmus polevil z divoké samby na poklidnější walz. Večery, které začnete v podniku, jako je Jakoby, mají tendenci toto způsobovat.

Přijíždím do moravské metropole a města, které má v mém dosavadním životě jedno z nejsentimentálněji kolorovaných míst. Brno. Rýmuje se s dravým zvoláním "Srno!". Se svým skromným majetečkem (tentokrát táhnu rodičům tiskárnu a notebook) se procházím ulicemi centra, je zvláštní klid, jako by zadržený dech s nutkavým očekáváním. Projdu kolem Baru, který neexistuje, po levé straně mám Výčep Na stojáka, před sebou Jakoby. Tak mě tu máte, Jakoby!

Vcházím před osmou a restaurant je už plný. Manažer se usmívá, usadí mě na bar. Pozoruju precizní práci obsluhy, sleduju, jak to tady vlastně funguje. Vsází se tu na perfektní servis, moderní, stylové i když lehce fádní prostředí, jednoduchou gastronomii a širokou nabídku nápojů.

Začínám nostalgicky espressem a colou, tak jako jsem si je objednával, když jsem tu ještě studoval. Mléko na dotaz odmítnu, přes to ho vzápětí dostanu. Zvláštní. Káva je průměrná, servírovaná jen tak, cola je cola. Začínám se po celém týdnu uvolňovat, zjišťuju, že jsem tu dobře. Ojednám si plzeň, restaurace se profiluje jako pivní. Pivo je perfektně ošetřeno a proto skvěle chutná. Během večera si všimnu, že tady umí natočit i mlíko a šnyt, dvojnásobné potěšení, protože tohle se kromě Lokálů moc nenosí. 

V tuto chvíli si již rozrostlá společnost vybere z lístku lahev Pálavy z Hnanic. O kvalitě výběru polemizovat nechci, co se týče servisu, všechno je na jedničku. Víno tu nechají stát na stole v mírně bizarně vypadající plastové tašce, která drží tvar. Inu někdy je méně více. Sklo je kvalitní a vhodné. V neposlední řadě i cena lahve pod třista korun potěší, konečně se začíná chápat, že nejlepší víno v restauraci je to, které se prodává, a to ne třikrát až pětkrát předraženě. K vínu a vůbec pití horké mandle, v hojném množství.

Víc jsem tohoto večera nestihl, ale Jakoby je jednoznačně podnik, do kterého se chcete vrátit. Jen tak na pivo s přáteli, na schůzku téměř jakéhokoli charakteru. Večery tu jsou zjevně rušnější, proto je moudré rezervovat. Personál je milý a ochotný, ač v pokročilosti večera jsou někteří hosté problematicky se pletoucí. 

Jakoby dostává nejen za slovní hříčku v názvu (srovnej:lokace) čtyři plastové tašky na víno. Doufám v brzkou opětovnou návštěvu.