Degustation ... Viña Montes

Náhodná degustace v úzkém kruhu neznámých lidí, tak by se dala popsat má degustační zkušenost z pondělka. Po čas celého pití jsem provozoval ještě různé jiné aktivity, takže nemůžu úplně dopodrobna interpretovat vyprávění zástupce této společnosti, který lámanou angličtinou vydával ze sebe vše, a krom dotazu na počet hektarů odpovídal na všetečné otázky zvídavých konzumentů. Po scelení mých poznámek a webu vinařství jsem si sám pro sebe sumarizoval své pocity. Velmi niterně. Vinařství Montes, ač by se chtělo vymykat svou produkcí vín z Chile, nevymyká se. Nezachrání to ani pět kovbojů, kterí své práci rozhodně rozumí, nezachrání to osm produktových řad, ani anděl ve znaku, ani Feng šuei (nebo co to je za nesmysl). Chille jsem sice neprochutnal do posledního vinařství, ale to co jsem měl možnost ochutnat je velmi blízké tomu co předvádí Montes. Navíc byla všechna vína prostě trochu moc ... MOC! Jako by Vám kladivo chtělo udělat díru do hlavy, takové to bylo pozřít sklenku. Tady jsou, kladivouni :

Sauvignon blanc – mineralita! Víno je barvy bílého zlata, jiskřivě třpitivé. Aromatika je
typicky nabezovělá, s tóny zeleného maku a čerstvé okurky. Celkově je tedy příjemně ostrá
a svěží, zelenkavá. Na konci lehký dotek dubovosti, přímo bukvicovitosti. V chuti cesmína,
v závěru se víno rozbíhá do bohatších tónů nashi a zeleného jablka.

Chardonnay – Leželo šest měsíců na dubovém sudu. Ve vůni je o hodně výraznější sud než
v Sauvignonu. Snoubí se docela zvláštně s aromatem kváskového chleba, čerstvě upečeného.
Na jazyku je prchavé, neodpovídající bohaté aromatice. Místy působí vodově. Cítím
majoránku.

Cabernet Sauvignon + Merlot – Řemeslně skvěle zvládnuté víno, pro mě trochu bez
zajímavosti. Ve vůni převládá taninovost, vyuzenost. Zelené tóny tu jsou také, Cabernet jak
z učebnice. Drsnost chuti je zjemněná 20% Merlotu, opět se ukazuje řemeslná zběhlost. Na
konci výrazný pendrek, před ním přezrálá kyselá višeň.

Cabernet Sauvignon + Carmenere – Tradiční novosvětské odrůdy v kupáži. Vůně je posunutá
do fijalek, třešní, barva je světlejší. Tóny růží, malin, čerstvé papriky, všechno lehce
přehlušuje masivní třislovitost. Kladivo do hlavy.

Merlot – Pro mě nejzajímavější víno degustace, dokážu si ho představit pít i ve větším
množství. Barva je spíš do jahodově červené, spektrum bobulí s překvapivou aciditou a
vyváženým tříslem tohle víno posouvají z mainstreamu produkce tohoto vinařství.. Celkově je
tohle víno skvěle vybalancované, výborná práce se sudem. ANO!

Syrah – Letem světem čokoláda a káva, kakaové boby. Jemný náznak přezrálého manga,
hřebíček. Kávovost v aromatice je uchvacující. Náznak kyseliny v závěru. Kladivo do hlavy 2. část.

Produkce vinařství je vyvážená, promyšlená a tak trochu nudná. Navíc červená vína jsou
takové šišky, že si je nedokážu představit při normálním pití. Dělalo mi problémy dopít
degustační porci. Ten kdo si svá vína rád krájí nožem na chleba, najde v nich jistě zalíbení.

Degustation ... Květen

Má teorie pití vína podle počasí je každou změnou povětrnostních podmínek jen utvrzena! Obnáší v podstatě jen tolik, že určitá vína se hodí k určitému počasí. Pokud je venku tak jak tam právě je, tedy slunečno, lehké parníčko, radši si otevřu svěží rosé než těžký cabernet. Pokud naopak napadl metr sněhu, a můj vlkodav se rozprostřel před krbem, možná raději sáhnu po tom cabernetu. Zkrátka aplikace této teorie vysvětluje výběr mladých rosé vín pro degustaci tohoto měsíce. Doplním je vynikajícím červeným. Jeho selekce proběhla po zrálé úvaze : "Co je lepší než dva Merloty?" Odpověď je nasnadě. Tři Merloty.

Merlot rosé, Vino Hort, 2011
Vinař Jiří Hort, je krom své kontroverze a názorové radikality vynikajícím vinařem. Svá motta má rozmyšlená, i když někdy znějí jako špatně okopírované ze staré lidové moudrosti. Na každý pád dělá kvalitní práci, čistou, osobitou. Toto vinařství, které sídlí v Dobšicích má jasný směr, filozofii. Má také výsledky, které jsou tím hlavním. Ceny sbírá jako spadané hrušky, doma, za hranicemi, všude kde se dá. Portfolio je striktně omezené na pár odrůd modrých hroznů, ze kterých se dělají červená a rosé (vítězové mnoha klání). Bílá vína jsou reprezentována taktéž několika pečlivě zvolenými odrůdami. V době mnohdy účelových prohlášeních typu "Největší důraz klademe na práci ve vinici.", se Vino Hort nebojí říct, že to dělá jinak, tedy nákupem hroznů od ověřených vinohradníků. Proč ne.
Senzorika: Víno je prodáváno v průhledné lahvi, uzavřené je křiklavě růžovým plastikovým korkem. Barva je přesně ta šťavnatá, čerstvá růžová, po které na víno dostanete neuvěřitelnou chuť. Nosík je bohatě ovocný, s příslibem exotiky. Prvoplánové mango, a banán vystřídají hlubší tóny přezrálého ovoce, bonparů, kompotové šťávy. V pozadí se míhají lehce fialky. Po napití následuje expoze chutí. Ve víně nachlazeném na sedm stupňů dominuje kyselina, břitvovitost vína je příjemná. Postupně se víno zakulacuje, prochází stadiem ovocného salátu. Ke konci vyčnívají dobře zralé maliny, trošičku cukru. Perfektně postavené víno, celou dobu co ho pijete si užíváte nevšednosti.
Kombinace s jídlem: Čerstvé ovoce ve formě salátu. Plátky lososa v citrónové omáčce. Cokoliv lehkého, veselého, růžového!

Merlot rosé, Vladimír Tetur vinařství, 2011
Pan Vladimír Tetur a jeho rodinní příslušníci, kteří tvoří rodinnou firmu z Velkých Bílovic, založenou roku 1992, je známý vyváženou produkcí kvalitních aromatických vín. Krom těchto má v nabídce celou řádku dalších věcí, jak už to tak na Moravě bývá. Bílá, červená, barrique-ovaná, růžová. Hala je velká a čistá, víno se tu dělá ve velkém. Co se týče růžového Merlotu, ten vinařství vyrábí tradičně, takže mám srovnání. Ten poslední, který se mi vybavuje, z roku 2006, byl o dost sofistikovanější, rafinovanější a vůbec lepší. Jedenáctka je bezpochyby těžší ročník, nicméně tento Merlot v porovnání s Melotem pana Horta docela ztrácí.
Senzorika: Už při otevření lahve začne vůně tryskat proudem. Ještě k barvě, je plná, růžová jahodová, s tóny jahodového želé. Jahodovost je vůbec červenou nití tohoto vína. Na nosíku jednoznačně převládá, doplňují ho tóny malin a trošku umělotiny. V chuti je víno těžší až unavené, převaha zbytkového cukru víno trochu sráží. Na kořeni jazyka se potom netypicky objeví něco mezi kyselostí a hořkostí, těžko identifikovat. Umělinka zavání i odsud. Celkově poněkud zklamání.
Kombinace s jídlem: Jahodový dort, aby těch jahod nebylo málo.


Merlot, Vinstars Rakvice, 2009
Vinařské sdružení Vinstars z Rakvic tvoří dva vinaři pan Nečas a pan Průdek. Etikety, které lepí na své lahve jsou jedny z nejotřesnějších na trhu, o co víc potěší perfektní vína, která z těch lahví lezou. Vinařství je až zarážejícně normální, na to jak stabilně kvalitní jsou jejich vína. Pár hektarů, část hroznů nakupují. Jak jsem si poskládal části skládačky dohromady, docela to dává smysl. Minulý rok když jsem se snažil zkontaktovat pana Průdka, kvůli degustaci, byl extrémně milý, přívětivý, ochotný. Bylo z něj cítit, že svou práci dělá rád. Nejspíš pro to mohou vznikat vína zajímavá na pití, poctivá a krásná.
Senzorika: Víno má barvu cihlovo-rudou s nahnědlým meniskem. Muže to znamenat oxidativnější školení v sudu, a nebo taky vůbec nic. V aromatice se ostře mísí uzenina s jahodovo-švestkovými povidly, dohromady to funguje báječně, pocit z vůně je příjemný, marmeládový. V chuti tříslo, následované kyselinou, víno je dlouhatánské, s příjemnou dochutí jahodového kompotu. Je silné, pevné, se špetkou kořenitosti. Dobře vyvážené. Konzistence je hutná, hmatatelná textura pevná.

Na závěr ještě pár průpovídek z webových stránek vinařů. Pan Hort stojí za tím, že pokud se chcete stát zkušeným degustátorem, musíte "pít, pít a nepřestávat". To zavání cirhózou jater. Pánové Nečas a Průdek, už jsou o poznání blíže, ale kazí jim to překlep "chutnějme". Docela pesimisticky vyznívá prohlášení, že ve víně sice pravda je, ale ne každý ji dokáže najít.
No tak hledej, šmudlo!

Vila Kajetánka

Nestal jsem se architektonickým bloggerem, jak může nadpis zavádět. Nechystám se ani rozebírat hluboce historii Kajetánky, ač je zajímavá. Jak se tak stalo, když se mě někdo zeptá, kde skládám své kosti každý večer k odpočinku, odpovídám "ehh Břevnov, teda Kajetánka přímo, no." Už je to trochu déle, co si kráčím, jen co noha nohu mine ke svému dočasnému azylu, když mě upoutá poutač : Obnova Kajetánky, developerský projekt, tadydadyda! Než se rok s rokem sešel, na místě kde se dřív probíhali divocí psi, komunita lidí s nízkou úrovní hygieny a téměř žádným vlastním chrupem pořádala večírky, na místě pralesa, vyrostly luxusní domy, přišlo i na rekonstrukci centrálního zámečku. V něm se nachází restaurace stejného jména. Ten jsme s JK navštívili pátečního večera.

Původně to nebylo vůbec v plánu, ale palety briket, jak se mi objekty ležící před zámečkem jevili z výšin mého sídla, se proměnily zblízka ve stolečky s příjemným ratanovým nábytkem. Procházka parkem byla krátká jak večerníčkova znělka, ale domů se nám ještě nechtělo, film mohl počkat. Sedli jsme si tedy alespoň na pití.

JK si dala malé pivo, já si objednal, čistě v duchu "fit lady" zázvorovou limonádu, samozřejmě s přídomkem domácí. Už jsem někde zmiňoval lásku pražanů ke všemu co je označeno jako "domácí", "čerstvé" nebo "alespoňtrochuodkuřinců". Měli by tedy mít slušnou praxi v "dělání" této limonády.






My a ještě jedni hosté, sedící na prostorné zahrádce o kapacitě půlky fotbalového stadionu, jsme obsluhu téměř početně převýšili, ale pocit, že tu je číšník jenom pro mě z toho určitě nebyl. Nevím kam spějí trendy v pohostinství, ale přišel jsem si jak na přehlídce talentů. Objednal nás jeden číšník, pití přinesla jeho kolegyně, další kolega kontroloval jestli máme všechno, u posledního jsme platili.

Pivo bylo průměrné, žádné specialitky nebo podobně. Zázvorová limonáda za 49 Ká byla naopak skvělá, v půllitrovém džbánu, led, čerstvý zázvor. Na můj vkus byl ledový mok až moc ostrý, ale to je moje blbost, zázvor prostě takový je, a kdo to nemá rád, má si dát Kofolu. Nebo tak něco. Osvěžení na jedničku. Ten zázvor teda.

Nakonec jsme se s JK přemluvili navzájem k rajčatovému krému. Servírován byl na porcelánu, ze kterého snad jídával ještě pan vrchní podkomoří, který tuto usedlost v jedné historické etapě vlastnil. Docela kontrast k modernímu pojetí zbytku restaurace. Krém byl ovšem delikatesně skvělý, zakápnutý dýňovým olejem, s čerstvým pečivem. Smetanová chuť s přirozenou kořenitostí rajčat nás uchvátila.

Je jisté že Vila Kajetánka se bude hledat, snad se najde dostatečně rychle aby nezkrachovala. Místo je krásné, čisté a nové. Nezbývá než přát mnoho dobrého. A funkční webové stránky, když už jsou uvedeny na vizitkách!

Oběd v ... U Saní

Kato tomu říká Pragosyntéza, já tomu neříkám nijak, ale myslíme v podstatě to samé. Ani ne tak kvalitativně jako tématicky, přeměňujeme oba zážitky ve slova, přinášíme Vám své názory na různá témata, v mém případě spíš na několik témat točící se stále kolem gastra. A pořád nás to baví, ještě k tomu.

I když je to o zlom krk, zvlášť v dnešní době, jeden se musí odvažovat každý den zkoušet něco nového, neotřelého. Proto někdy vystoupíme s JK z tramvaje, a tlačíme se do naprosto iracionálního místa s cílem poobědvat. Zahrádka je téměř prázdná, přesto si nemůžeme vybrat kam si sednout. Místní obejda nás zmerčí, a už si přes plotek vyptává cigáro, na což reaguju lehkým odkývnutím směrem do pryč. Co by se dalo čekat, tady, v Karlíně.

Jméno restaurantu je stejně barvité jako obsazení různými individui v protějším parku. Sedíme v hospodě "U Saní". Zkouším diakriticky varírovat od "U Sání", přes "U Šáni", až po "Ušáci", ale to už jsme přátelé úplně někde jinde. Nakonec mi charakteristický zakudrnacený emblém napoví, hospoda se skutečně jmenuje "U Saní" jako Sledge! Není samotná s ustřeleným názvem, majitel této sítě restaurací má smysl pro humor, další jeho restaurace se jmenuje "U Mrtvýho ptáka", ještě lepší je "U Černý plíce". Tam jsme ale nebyli, tak šup zpátky k Saním.

Objednáme si velkou desítku a malé nealko. Začnu studovat lístek s nabídkou denního menu - další překvapení. Zatímco jsem já, věřím, že i vy, zvyklí na nabídku čtyř, maximálně pěti jídel v polední nabídce, tady jich mají šestnáct. Cítím levotu. Myslel jsem si totiž maně, polední nabídka je polední nabídkou pro to, že jídla se navaří kotel, aby mohlo být rychle, levně a chutně servírováno. Tady asi mají hodně kotlů. Pod Schindlerovým seznamem poledních jídel byl ještě tučně tištěný appendix v podobě "Amerických hodů". Zvláštní restaurace. JK si po nedlouhém váhání vybrala panenskou svíčkovou (čti panenka) plněnou sýrem. Číšník nás informoval, že přílohu si můžeme zvolit k jídlu jakoukoliv uvedenou, takže z šestnácti příloh, které skutečně obsáhly všechny možné myslitelné, si vybrala vařené brambory. Já jsem zabrousil níž, Cheeseburger se slaninou, milionem dalších věcí.

Nestihli jsme se ještě ani pořádně napít pivka, které nebylo žádný zázrak, ani vyložený průšvih, inu normální vodnatější desítka velkovýrobce Gambrinus, když už to další číšník neznámé národnosti sázel na stůl. Světe div se, jídla vypadala vizuálně na jedničku, porce velké, aranžmá libé. Člověk jí i očima, tudíž nás to potěšilo hned z kraje. Jídlo mé drahé - maso vynikající, libové, dobře propečené, cpaní také libové, sýr v ideální konzistenci. Chuťově sladěné, normální vařené brambory s petrželkou byly lepší volba než fritované proužky.

Nadchlo mě moje jídlo. "Číz" jak tomuto pokrmu důvěrně přezdívá česká mládež napříč místy a městy, byl obrovský, nádherně obložený. Rozpoznal jsem kromě samotného hovězího karbanátku cibuli, omáčku jakousi, kečup, list salátu, masivní plátky slaniny ( ty mohly být trošku propečenější), rajčata!, okurku, zkrátka všechno tak jako z obrázku. Houska byla sypaná sezamem, právě vytažená z trouby. Hranolky už tak slavně nedopadly, byly přesušené, na povrchu naopak od oleje. Ještě se chef pokusil o jakousi variaci na salát, která sestávala s tří kousků červené papriky, rajčete a okurky (od každého cca tři, né jako dohromady). Jídlo bylo k velikému užití.

Vybrali jsme si sice nejdražší položky menu ( á 109 Ká), byli jsme však odměněni kvalitném zasycujícím jídlem, které bylo slíbeno. Ve velmi ktátkém čase jsme byli mile obslouženi. Pořád mi vrtá hlavou ten list šestnácti jídel, ale ta naše se jim povedla na výbornou. Zkrátka několik důvodů, proč se tady otočit znova, dopřát si nefalšovanou atmosféru Karlínské hospody.

Oběd v ... Na Růžku & Obecná škola

Krásné počasí nás táhne s JK ven. Ven do dálek, do lesů, tak kde lišky dávají dobrou noc. Zažít dobrodružství v lesích, pít ze studánky, lovit divou zvěř. Lehce jsem se zasnil. Jack London o tom napsal něco méně zajímavého, alespoň podle JK. Každopádně my vyrážíme na zajímavé, krásné, zábavné procházky. Jednomu vyhládne, když jsme dva tak je hlad dvakrát takový, to dá rozum. Nedělal jsem si žádné iluze o kvalitě venkovských restaurací. Zástupy turistů, sandály, křičí, pobíhající děti. Plastový nábytek (ten levný) na zahrádkách, reklamní slunečníky, číšníci v propocené bílé košili. Klasika. Hlavní je tady samozřejmě jídlo, že?! Není tomu naneštěstí tak. I po třicáté řadě komandanta Pohlreicha, tuně nadávek, restaurace se pořád nemůžou pohnout ze svého stínu. Místo toho si jedou své pětiset položkové menu, jedno jídlo nesmyslnější než druhé, dvacet variací na kuřecí prsa, magické pokrmy typu " dědečkovy kuličky" apod. Posezení na krásném vzduchu se tedy může změnit ve slušný horor. Ale co, tak trochu (hodně) to čekáte, tudíž zklamání není zas tak třeskuté. Ne, vlastně je, ale jste na něj připraveni.

Restaurace Na Růžku
První hrůza se jmenuje, tak jako každá druhá špeluňka v této kotlině, nachází se ve vesnici jménem Mořina. Vyjíždějící cyklistická suita, složená převážně z tatíků majících moc peněz na kola, ale málo fyzičky na to je pořádně projíždět, nás varovala, "že si asi nesednete!". Snad to nebude tak zlé. Po pěkné procházce skrz hory doly jsme měli žízeň. Nedbali jsme tedy na plané hrozby, vstoupili jsme do oprýskaných hnědých vrat. Dvůr zvící velikosti fotbalového hřiště žádnou zahrádku nehostil, museli jsme tedy vlézt do domu. Když říkám do domu, myslím tím skutečně do číhosi obýváku. Na stěně pendlovky, rodinné fotografie na stěně. Všude samá nevkusná krajka. Výčep improvizovaný v bývalé předsíni. Na stole půl kila bordelu. Zastavila se u nás nerudná obsluhující, co že si jako dáme. Neriskuju, ze sta jídel si vybírám smažák. JK si dá pro jistotu hermelín, taky smažený. "Prosím Vás, jaký je rozdíl mezi opečenými a americkými bramborami?" zeptáme se. Tatík v letech, s flekem za opaskem, se usměje, jako bychom byli totálně dementní a odvětí : "no velký, americké jsou na měsíčky a opečené brambory na plátky". Moje jídlo - sýr byl jakž takž, nesmyslná přízdoba, všechno z mrazáku, cena 69 Ká. JK hermelín byl vevnitř studený, špatně obalený, zkrátka ultimátní prů...Nikdo nehledá Café Imperial na takovém místě, ale alespoň standard...

Restaurace Obecná škola
Další náš výlet měl souřadnice sv. Jana pod Skalou. Toto poutní místo je obklopeno miniaturní vesničkou. Ve vesničce hospoda. Původně jsme se chtěli najíst ve startovním Srbsku, ale krása místa nás přemohla. Šipky nás přivedli na nevelkou zahrádku, slunečníky hlásající docela jasně inklinaci ke Svijanskému mázu. Opakovala se podobná situace zmíněná výše, jen tady to bylo na sluníčku. Vousatý pigl se choval přívětivě. Můj smažák byl ok, JK si objednala klasickou zeleninu se sýrem. Uvařená mrkev s brokolicí, pokrytá drátovitou síťkou z Eidamu 30%. Na spodu hnědavé cosi. Zase žádné vycajchnování. Svijany byly skvělé, pravděpodobně se tu starají o trubky. Když jsem se šel vymočit, procházel jsem rozlehlými prostory, prázdnými jak jeskyně poutníka o kousek výš. Smutný pohled. Jenže za tím co tu předvádí, moc lidí nadšeně cestovat nebude. Stejná písnička za málo peněz, málo muziky.

Restaurace na turistických místech jsou u nás ve většině případů mimo. Lék na tuto situaci je poměrně jednoduchý, ale po staru je to přece jen jednodušší. I když je to hnusné. I když to nikdo nemá rád.

Oběd v ... (makrobiotická restaurace na Vinohradech)

Restaurace jsou různé. Liší se zaměřením, velikostí, kvalitou jídla, obsluhy. V České republice překvapí v gastronomických provozech spíš záporky. Čekáte na jídlo dva dny. Ubrusy jsou plesnivé, guláš studený, maso v něm tlusté. Tohle se mi stává neskonale častěji, než příběhy opačného typu. Než zabřednu do filosofie restauratérství (myšleno pohostinství), zpět k restauraci ehmm. Ehmm, ehmm. Nevím jak se jmenuje. Tahle restaurace je prostě svá. Včetně toho, že se nejmenuje. Alespoň já její jméno neznám.

Kousek od Náměstí Míru, na Vinohradech, zhruba uprostřed ulice, na levé straně. Tolik k poloze. Vstoupíme do zelených, naprosto obyčejných dveří, nikde žádný vývěsní štít, žádné reklamy. Přesto máme docela problém se posadit. Bylo nás pět, takže ze třináctimístné kapacity ukrojíme docela velký krajíc. Docela dost lidí už tu sedí. Dvě ženy, zjevně kolegyně, starší udržovaná paní, pár neurčitého původu na polední pauze. Místnůstce dominují dva masivní dřevěné stoly, věšák na kabáty, fixový flipchart. To je taky veškeré vybavení a výzdoba. Stěny jsou směsicí šedé a oranžové. Bez čehokoli rušivého. Přímo na místnost, která by se stěží uživila jako obývák pro nukleární rodinu, navazuje kuchyň, kde se to Vaše jídlo vaří. Dvě vitální ženy kolem čtyřicítky hopsají kolem plotny naprosto normální kuchyně z IKEA. Na záchod jdete přes onu kuchyň. Nevím, jestli se to vůbec smí. Nehorázně se mi to líbí.

Nabídka je prostá. Je to jedno jídlo za 130 Kč. Zelený čaj stojí 15 Kč, můžete ho vypít kolik chcete. Buchta stojí myslím dvacku. To je všechno. Součástí jídla je polévka a hlavní chod, který se skládá zcela v duchu těchto zelených jídel z několika kopečků, omáček a různých jiných pokroutek. Co všechno jíte, abyste věděli, co vlastně jste, se dozvíte z onoho flipchartu. U stolů sedíte, na věšák si věšíte kabáty. To je vlastně všechno.

Naše konkrétní jídlo onoho dne. Čočková polévka, plná pórku, mrkve. V podstatě jsem nikdy takovou nejedl. Hutný vývar s tvrdší čočkou, ostatní zeleninou rozvařenější. Chutná skvěle. Je dobře ochucená, bezpochyby nějakým bio kořením.Milé překvapení. Pro dotvoření atmosféry ji do hlavy tlačím dřevěnou lžící.

Další chod je plný věcí, které je mnohem jednodušší sníst než vyslovit jejich jména. Pokusím se je sem vyjmenovat. Seitan je rostlinná bílkovina, která vypadá jako babské ucho, hnědé a scvrklé. Má nevýraznou chuť tedy samo o sobě, ale s bylinkami vytvořila na talíři hotový zázrak. Strhnut atmosférou, jím i druhé jídlo dřevěnou lžící, seitan je tak měkký, že ho lze lehce rozkrojit tupým dřevem. Možná i srdíčkem listového salátu. Omáčka "bolognese", je správně v uvozovkách. Je vyrobená z řepy v kombinaci se spoustou další zdravé zeleniny. Je mírně nakyslá, osvěžující. Jako příloha byly dva druhy zrní - bulgur a gomasio. K těm snad jen tolik, že byli důstojní spoluhráči. Stejně tak jako spařený květák a kysané zelí. Všechno dohromady to bylo zdravé jako vylézt na skálu. Zasytilo to také skvěle. Bez výhrad jednička.

Po jídle můžete rozjímat nad zeleným čajem a mandalou, nebo můžete zaplatit v kuchyni a jít. Na cestu si koupíte buchtu. Za dvacku.
Pořád si říkáte, jak tohle může fungovat. Pár míst, neprofesionální vybavení, spartánské prostředí, omezená nabídka. Funguje to, dokonce výborně. Pokud si dáte tedy trochu práce, a jídelničku najdete, prožijete nevšední zážitek.