Oběd v ... U Saní

Kato tomu říká Pragosyntéza, já tomu neříkám nijak, ale myslíme v podstatě to samé. Ani ne tak kvalitativně jako tématicky, přeměňujeme oba zážitky ve slova, přinášíme Vám své názory na různá témata, v mém případě spíš na několik témat točící se stále kolem gastra. A pořád nás to baví, ještě k tomu.

I když je to o zlom krk, zvlášť v dnešní době, jeden se musí odvažovat každý den zkoušet něco nového, neotřelého. Proto někdy vystoupíme s JK z tramvaje, a tlačíme se do naprosto iracionálního místa s cílem poobědvat. Zahrádka je téměř prázdná, přesto si nemůžeme vybrat kam si sednout. Místní obejda nás zmerčí, a už si přes plotek vyptává cigáro, na což reaguju lehkým odkývnutím směrem do pryč. Co by se dalo čekat, tady, v Karlíně.

Jméno restaurantu je stejně barvité jako obsazení různými individui v protějším parku. Sedíme v hospodě "U Saní". Zkouším diakriticky varírovat od "U Sání", přes "U Šáni", až po "Ušáci", ale to už jsme přátelé úplně někde jinde. Nakonec mi charakteristický zakudrnacený emblém napoví, hospoda se skutečně jmenuje "U Saní" jako Sledge! Není samotná s ustřeleným názvem, majitel této sítě restaurací má smysl pro humor, další jeho restaurace se jmenuje "U Mrtvýho ptáka", ještě lepší je "U Černý plíce". Tam jsme ale nebyli, tak šup zpátky k Saním.

Objednáme si velkou desítku a malé nealko. Začnu studovat lístek s nabídkou denního menu - další překvapení. Zatímco jsem já, věřím, že i vy, zvyklí na nabídku čtyř, maximálně pěti jídel v polední nabídce, tady jich mají šestnáct. Cítím levotu. Myslel jsem si totiž maně, polední nabídka je polední nabídkou pro to, že jídla se navaří kotel, aby mohlo být rychle, levně a chutně servírováno. Tady asi mají hodně kotlů. Pod Schindlerovým seznamem poledních jídel byl ještě tučně tištěný appendix v podobě "Amerických hodů". Zvláštní restaurace. JK si po nedlouhém váhání vybrala panenskou svíčkovou (čti panenka) plněnou sýrem. Číšník nás informoval, že přílohu si můžeme zvolit k jídlu jakoukoliv uvedenou, takže z šestnácti příloh, které skutečně obsáhly všechny možné myslitelné, si vybrala vařené brambory. Já jsem zabrousil níž, Cheeseburger se slaninou, milionem dalších věcí.

Nestihli jsme se ještě ani pořádně napít pivka, které nebylo žádný zázrak, ani vyložený průšvih, inu normální vodnatější desítka velkovýrobce Gambrinus, když už to další číšník neznámé národnosti sázel na stůl. Světe div se, jídla vypadala vizuálně na jedničku, porce velké, aranžmá libé. Člověk jí i očima, tudíž nás to potěšilo hned z kraje. Jídlo mé drahé - maso vynikající, libové, dobře propečené, cpaní také libové, sýr v ideální konzistenci. Chuťově sladěné, normální vařené brambory s petrželkou byly lepší volba než fritované proužky.

Nadchlo mě moje jídlo. "Číz" jak tomuto pokrmu důvěrně přezdívá česká mládež napříč místy a městy, byl obrovský, nádherně obložený. Rozpoznal jsem kromě samotného hovězího karbanátku cibuli, omáčku jakousi, kečup, list salátu, masivní plátky slaniny ( ty mohly být trošku propečenější), rajčata!, okurku, zkrátka všechno tak jako z obrázku. Houska byla sypaná sezamem, právě vytažená z trouby. Hranolky už tak slavně nedopadly, byly přesušené, na povrchu naopak od oleje. Ještě se chef pokusil o jakousi variaci na salát, která sestávala s tří kousků červené papriky, rajčete a okurky (od každého cca tři, né jako dohromady). Jídlo bylo k velikému užití.

Vybrali jsme si sice nejdražší položky menu ( á 109 Ká), byli jsme však odměněni kvalitném zasycujícím jídlem, které bylo slíbeno. Ve velmi ktátkém čase jsme byli mile obslouženi. Pořád mi vrtá hlavou ten list šestnácti jídel, ale ta naše se jim povedla na výbornou. Zkrátka několik důvodů, proč se tady otočit znova, dopřát si nefalšovanou atmosféru Karlínské hospody.