Jazz Republic

Na doporučeních je dobré to, že vaše očekávání z onoho doporučeného vyskočí vysoko, těšíš se, až to zažiješ. Uznávám, že tohle může být zároveň dvousečný meč, obzvláště pokud ti doporučuje někdo, kdo tě nezná, nebo někdo, kdo tě chce naprdět. Jazz Republic na Národní třídě mi doporučil nejspíš velmi dobrý přítel. Bylo to tu totiž úža.

Tenhle podnik má zajímavý koncept. Slovní spojení "pivní kavárna" i bez znalosti pozadí zní divně. A právě v pivní kavárnu se Jazz Rep. promění odpoledne, můžete si objednat ze stručného lístku docela dost různých piv z pivovaru Lobkowicz. Dále kávičky, panáčky. 

Večer se konečně prostor mění v onen kýžený jazzový klub, modrý dým, ulítlé melodie. To všechno hezky zabalené ve slušivém kabátku příjemného prostředí. Na zdech jsou staré filmové plakáty. Obsluha tě kasíruje při každé objednávce, ale je docela svižná. Když se klub zaplní, vstaneš si, dojdeš si na bar. Koncerty jsou tu alespoň v těchto dnech zadarmo, sponzorovány pivovarem L. 

V pondělí se na pódiu sešlo improvizované kvarteto, složené s perfektních hudebníků. Hrály se jazzové standardy říznuté vším možným, tak jak si každý z muzikantů vysvětloval svoji roli v tomto skvělém večeru. Zvukově perfektně zvládnutý prostor se po hodině hraní začal plnit, až byl úplně plný. Bezvadná atmosféra gradovala mezi desátou a jedenáctou hodinou. Pokud tedy chcete poslouchat super jazz, určitě byste neměli JR minout.

Chutě jsem brousil na kávě a pivech. Káva neoslnila, nečněla nad průměr. Crema slabá, chuťově krátká, nevýrazná. S pivem to šlo o hodně lépe. 

První kousek bylo pivko, se jménem "Pšeničný Chlumecký Vít". Svrchně kvašené s nadpolovičním podílem pšeničného sladu. Tento pivní speciál je čerstvý, svěží a lehký. Hlavní nosnou chutí jsou zralé hrušky, nasládlost tohoto ovoce s karamelovou dochutí. Po čase se chuť rozvine do plnosti, objeví se slíbená kořenitost a citrusová kůra. 

Druhý kousek byl z řady "Rok pivního znalce" nebo nějak tak. Myšlenka je taková, že každých čtrnáct dní se v téhle pípě točí jiné pivo. Tentokrát to je borůvková desítka. Po pšeničném pivku je hrubým zklamáním. Chutná jako obarvená voda, s krátkým, nahořklým závěrem, který se k celku nehodí. Zajímavé zpestření, to jistě, ale kvalitativně o třídu níž.

Pivka tu stojí od 40 do 50 korun, což je dost. Piva jsou navíc natolik zajímavá, že si je vychutnáváte o dost déle než G. desítku. Tudíž jich nevypijete tolik. Nebo možná právě pro to jich vypijete tolik. Těžko říct.

Jazz Republic rozhodně navštívit, web je přehledný co se týče koncertů a informací. Navíc si tu užijete dobré pivo. Pivní jazz může tedy jen kvést.

 

Degustation ... Duben

Zjistil jsem letmým pohledem na dosavadní vývoj mého psacího snažení, že téměř nepíšu o víně. Abych tedy dostál tomu, co jsem si slíbil, dělal co mě baví a všeobecně si to užíval ještě víc, budu psát pravidelně o vínech. O těch, které dostanu, které si koupím, nebo tak prostě. Vyhýbat se nechci ničemu, takže to nebude, nic sofistikovaného. Jako ostatně nic tady. Kde tady? No přece tady.

Čím jiným začít, než tím, co mi leží v lednici, nashromáždilo se mi tam pár zajímavých kousků (skutečně jen pár, naneštěstí). Tady to tedy je. Tady?

OMOMORTO, Giovanni Menti, 2010

Podle dostupných informací (web veltlin.cz) název tohoto vína v překladu znamená "umrlec". Bylo tedy umrlčí? 100% durella sekt může být jen stěží. Právě opak je pravdou. Hrozny zrají na vulkanické půdě, která dává většinou vína lehká, se zvláštními chuťovými tóny. Nejinak je tomu tady. Tady? Ještě bych se rád zastavil u samotné odrůdy. Durella pochází z krásného okolí Verony. Enologicky je rozlišitelná svou velmi tvrdou slupkou, vysokou aciditou a mineralitou (která je samozřejmě dána i terroir-em). Tato autochtonní odrůda je známá jako "bič, který mrská mužovo patro".
Senzorika: Středně bohaté perlení, světlá, stydlivá barva. Cítit je zimostráz, luční byliny a citrusy. Limetovost, čerstvost citrónu je výrazná i v chuti. Závěr je tvrdý, přitom jaksi nazrálý. Kyselina je vysoká, místy až lehce zákeřná ve spojení s perlením. Víno je jaksi uhlazeně naježené.
Kombinace s jídlem: Kuřecí řízek se světlým chlebem. Docela odvážné, řízek není moc mastný, takže lehce zaniká. Po chvíli si porozumí, pocitově se to blíží kuřeti na citrónu.

PINOT NOIR reserva, Salabka, 2007
Před nedávnem jsem dělal degustaci na téma "Historie vína v Čechách". Kromě miliónu dat a nezáživných zákonů o usekávání končetin, jsem vyzkoumal, že v roce 1515 bylo v Praze evidováno na 700 ha vinic. Slovy sedm set. Oproti dnešnímu pidižvičení docela síla. Zasloužili se o to mnozí, hlavně samozřejmě hlavní hlavoun Karel IV., který v době své vlády vydal nařízení, že vinohrady budou v Praze všude. Hlavně teda na Vinohradech. K hezkému příběhu hezké víno. Na jedné z posledních přeživších vinicích města Prahy hospodaří pan Bilík. Nehospodaří tu dlouho, ale pod jeho vedením se vinařství očividně daří, oslavné články po zadání hesla do google.com tomu jen přitákavají. Pinot Noir 2007 ze Salabky, která je také chráněnou krajinnou oblastí, tomu dostává bez ztráty květinky. Nebo spíš květenství?
Senzorika: Víno je v barvě zralé, přechází od tónů zašlé cihlovky k podzimní hnědé, v menisku je až rumově zbarvené. Voňavé je po třešňovo-fialkovém piré. Lze nalézt i tóny echinacei, suché třezalky a pecek. V chuti dominuje kyselina, snoubící se s živočišností pinotů. Kožovitost zůstává v dochuti, je to příjemný vjem.
Kombinace s jídlem: Zvolil jsem Comté AOC, kraví sýr, který mám moc rád. Kombinace vyniká zvýrazněním třísloviny v Pinotu a slano-kořenité chuti Comté. Potenciace je tedy klíčem v této kombinaci.

CHARDONNAY, Szollosi, 2006
Maďarsko se řadí do "nového vinařského světa". Spolu s Jižní Amerikou, Australií a Balkánem tvoří docela nesourodou směsici vín různých stylů a kvalit. Co se týče tohoto nádherného Chardonnay z oblasti Ászár-Neszmély, pravděpodobně se jedná o jedno z nejlepších vín z této oblasti. Ležíce 16 měsíců na barrique sudu, dovedeno k dokonalosti perfektní prací na vinici, pečlivou prací ve sklepě, toto víno ukazuje jednak potenciál severní oblasti Maďarska, krásu odrůdy ve spojení se sudem a v neposlední řadě dlouholetou zkušenost zdejších vinařů.
Senzorika: Z počátku nesmělé tóny včelího vosku, pampelišky, citrusového ovoce. Čerstvě nakrojeného. Postupně se otevírá žlutý meloun, lipový květ. Víno je mohutné, svěží a zároveň plné. V chuti se tato perfektní skloubenost opakuje, všechno je na svém místě, vrací se medovost z počátku, podpořená hezkým tělem a taniny ze sudu. Ty jsou jemné, korespondující s vyzrálostí hroznů. Vskutku dokonalé víno, co se týče techniky vinifikace, struktury.
Kombinace s jídlem: Nebyla zvolena nejšťastněji, ale kolej má své limity. Vařil jsem týdenní porci chilli con carne. Ostrá, masovo-luštěninová směs. S vínem se kupodivu neprala, ale k doporučení to taky není, po půl talíři převládla pálivost, víno se začalo ztrácet. Což nebyla chyba vína, ale jídla.

Tento měsíc pochopitelně vyhrálo Chardonnay, na plné čáře, s brutálním náskokem. Škoda že toto víno je tak nedostupné jako je skvělé. Tedy velmi.

Oběd v ... Charlie´s Restaurant

Odpoledne bylo typicky jarní deštivé a přitom jasné. Hlad po předchozích pracovních výkonech během týdne dostupoval svého vrcholu. S novým sestřihem a písní na rtech (nebo to bylo obráceně?) jsem vyrazil, pojíst s mou drahou JK. V minulých dnech kromě alergických přívalů řádil i příval slevového šílenství, neodolali jsme ani my. Cílová destinace tedy zněla "steaková mísa" někde na Hradčanské.

Před hospodou zahrádka vyvedená v klasickém Honolulu stylu, bambusová ohrádka, slunečníky. Na sezení venku je přeci jen trochu chladno, i když odvážnější štamgasti nedbali a srkali venku svou poobědovou kávu. My jsme vešli po pár schůdcích dovnitř. Charlie´s je hospoda prostorná, dobře větraná. Interiér je na můj vkus možná až trochu moc strohý. Na zdech jedna dvě fotky a pár televizí, jinak se všechno utápí v téměř jednolité béžové. Bylo skoro prázdno, uvelebíme se na místě které bylo příjemně zšeřelé a čekáme. Doba onoho čekání není zase tak dlouhá, na prázdnou hospodu to ale moc svižné není.

Nakonec se konečně dostaneme k objednávce dvou Plzní. Spolu s nimi přijde na řadu vyjednávání o jídle. Pan číšník není ani ryba ani rak, nejvýstižněji bych ho popsal jako "pan netečný". Mdlým hlasem nám sdělí, že nechá jídlo připravit. Předmětem obchodní smlouvy mezi námi a hospodou je již výše zmíněná mísa steaků, s bramborami a zeleninovým salátem.

Plzně přistály rychle, pivo bylo dobře ošetřeno, mělo říz i hloubku, tak jak to Plzně mívají. Chtěl jsem ještě ochutnat Řezané, nepovedlo se, třeba příště.

To hlavní bylo určitě jídlo. Dostali jsme skutečně jídlo na stříbrném podnose. Tak dobře, nebylo to nejspíš stříbro, ale podnos to byl, plný jídla. Podle mě takhle hodují všichni hrdinové v mých oblíbených fantasy knížkách. Na podnose bylo maso - hovězí steak a vepřová panenka, kopec kaše se slaninou, fazolky dosytosti, kopec "salátu" resp. nakrájené zeleniny s balkánským sýrem. Přízdoby.

Ač se může tento způsob hodování zdát jakkoli překonaný, docela jsme si to užili. Krmili jsme se slušně udělaným steakem, možná byl trošičku sušší, panenka neměla chybu. Moc dobré byly brambory, jaksi napolo rozmačkané se slaninou. Kopec zeleniny a fazolky taky na jedničku. U mas se ještě potloukaly brusinky, omáčka odhadem z hořčice a citrónu. Ty ale byly v tak stopových množstvích oproti zbytku, že bylo docela obtížné je zaznamenat. Za dvěstědevadesátdevět (cena po slevě) jsme se nevršili až po okraj, museli jsme se odvalit.



Restaurace Charlie´s je strohá velká hospoda, s otřesným grafickým zpracováním jídelního lístku. Tak trochu zapadá vším od barvy stěn až po obsluhu. Vařit tady zřejmě někdo umí, jen to neumí dát úplně všemi prostředky najevo. Není to místo kam byste se s nadšením vraceli. Možná dotažení konceptu by všemu pomohlo. To už je věc managementu. Za mě tedy - jakž takž!

Oběd v ... Restaurace Legenda

Minulý týden jsme se s JK nemohli rozhodnout kam jít na oběd, zmateně jsme oscilovali po Praze 1, až jsme nakonec skončili v Legendě. Nic moc legendárního to nebylo, další hospoda v centru, která je spíš nezajímavá, než zajímavá.Po vstupu z prašného světla ulice nás objalo chladné přítmí normálního lokálu. Stolky v době oběda zpola obsazené. Procházející servírku jsem vyzpovídal stran zahrádky, protože ta byla ve skutečnosti hlavním lákadlem, které nás dokázalo zaujmout. Byli jsme odkázáni do dveřích, na kterých byla cedulka "zahrádka", plus šipka dál do útrob domu.Při procházení chodeb, na jejichž stěnách sem tam prokoukl pod nánosem prachu starodávný váleček, jsem si uvědomil, že takovéto domy musely inspirovat Foglara k sepsání Rychlých šípů. Nakonec jsme po pár minutách bloudění dospěli na"dvorek", jež byl pokryt zahradním nábytkem druhé jakosti, rádoby stylovou pergolou v rustikálním stylu.

Posazením se k jednomu plastovému stolu jsme ukradli trochu sluníčka, začali jsme vybírat. Pokud sledujete "Peklo na talíři", Legenda splňuje, tak jako většina hospod, kde dostanete menu za 80 Ká, některé z nešvarů uvedených v pořadu. Bordel na stole ano, ale decentní, stůl byl docela čistý, klidně bych si odpustil jakousi rákosovou prostírku, samozřejmě dřevěný stojan na propisky/příbory/špagety/tyčinky.

Nabídka toho, co je k mání je zpracovaná jako jakési "noviny". Restaurace tím dosahuje naprosté dezorientace hosta, zmatenosti, navíc grafická úprava je otřesná. Šli jsme na menu, takže tento lístek, který obsahuje asi tři sta položek, včetně kapustňáka na divoko, jsme nepotřebovali. Já jsem ho nepotřeboval. JK si nevybrala z nabídky hotovek, začala tedy lovit v novinách. Našla brokolici se sýrem, kterou si také objednala. Obavy z toho jak dlouho bude trvat, než rozmrazí brokolici a upečou ji (rozdíly celých teploměrů) byly liché. Slečna servírka mě ujistila, že "je to za chvilku". Dobře.

Zahrádku jsem už stihl zkritizovat, ale celkově ve mě vzbuzuje uklidňující dojem, sevření čtyřmi vysokými stěnami má něco do sebe. Vidíte vlastně jen čtvercový výsek nebe, které se mění každou chvíli, jak plují mraky...

Z úvah mě vytrhlo jídlo, které tu bylo znepokojivě brzy. Já si dal Bramborový guláš s pečivem. Nejlevnější varianta jídla za 70 Ká. Dopadlo to na dvě mínus, všechno bylo tak jak mělo, kdybych seděl v menze, jídlo stálo 40 Ká, nandavala ho vousatá kuchařka. JK byla se svým jídlem spokojená. Brokolice byla brokolicí, sýr na ni sýrem. Nic víc, nic míň. Na obrázku to dokonce vypadá celkem divně, samotné jídlo naživo na mě působilo docela pozitivně. Za o hodně víc peněz než můj gulage. Za výstřelky v době oběda se platí.

Pili jsme stále oblíbené nefiltrované od Staropramenu.

Legenda je úplně obyčejná, normální, velká a nudná restaurace, kam zamíříte, když nic nechcete vymýšlet, chcete se najíst za stovku v centru. Nerozhodnost jak se k tomu postavit, z ní nedělá vyložený propadák, na hvězdičky bych zapomněl.

Jedna báseň

Docela nerad chodím do vináren. Samotné slovo "vinárna" ve mě vzbuzuje představu ulepených těžkých dubových stolů, svíce na cihlové zdi klenutého sklepa někde uprostřed Prahy, veksláci s ku*vama na tahu, hnusné víno, hnusně falešná muzika, hnusně znechucený pingl. Do jedné vinárny jsem se dostal v pátek. Říct, že "Jedna báseň" je přesný opak výše popsaného by bylo slabé slovo. Je to úplně jiná liga, je to vlastně úplně jiný sport.

Po troše bloudění, přece jen už tu nějaký ten čas nebydlím, narazíme na K., ta nás do svého zamilovaného bárečku už odvede. Jsme v Sukově ulici, kousíček od Maliňáku. Takže na rozjezd to vždycky stihnete. Z venku je prezentace vinárničky decentní a funkční. Dozvíte se, co si můžete dát, kolik to stojí, jasně a čitelně. 

U schůdků popelník, zařízení je nekuřácké, což je v podnicích, kde se podává víno naprosto zásadní. Hned naproti vstupu se otevírá docela obsáhlý bar, ze kterého jsme ochutnali nejednu exkluzivní záležitost. Celá kavárna je vyvedena v decentních barvách. Na tapetách proužky, nábytek bytelný, do tmava laděný. Prostředí  na jedničku, je to tu skvělé na romanticky laděnou schůzku . Na posezení s kamarádkou. Na kalbu. O všem jsem se přesvědčil na vlastní kůži, ve všem jsem se cítil skvěle. Atmosféra se v tomto malém prostoru mění podle nálady hostů, skvělý servis je nenechá pouštět do éteru chmury. Lehce se necháte unést krásou skvělých nápojů, dobrého jídla a duchem tohoto příjemného místa.

Teď trochu podrobněji. Co se týče jídla, měli jsme různé variace salátů, obložených mís. Všechno skvělé, čerstvé, vyhotovené panem majitelem v té nejvyšší kvalitě. Tento usměvavý chlapík za barem Vám servíruje saláty z vlastnoručně naloženého sýra, čerstvé zeleniny z trhu, skvěle okořeněného masa. Za 69 Ká. Skvělé. Dále nabízejí čerstvé pečivo, dezertíky, pochutinky. Jídla jdou k vínům dobře. 

Sudovek je v nabídce několik, některé jsou dobré, můj Vlašák byl víc než to, víno bylo vyvážené, plnější v závěru, se signifikantní kyselinou a citrusovým středem, zkrátka potěšující kousek. Pálava byla už trošku slabší, aromatika trochu vyhnaná, v chuti kratší, náznaky ovocnosti, málo kořenitá, za to ne tak na cukru. Z několika vinařství, které tu jsou k dispozici v lahvi stojí za zmínku ZD Němčičky a pan Dočekal z Pouzdřan. Večer jsme pili podpultové rosé ročníku 2011, víno bylo jiskřivé, s výraznou stopou jahod a malin, v chuti šťavnaté. 

Na konec jsem si nechal to, co mě osobně nadchlo nejvíce. I když se Jedna báseň prezentuje jako vinárna, dělají tu vynikající kávu. Připrava nemá chybu, servis se vším co k tomu patří. Žádné debilní otázky typu "Takže chcete pikolo?". Pan majitel ví co dělá, ví proč to dělá. Kávě rozumí, její bezchybnou přípravou dodává zážitku další rozměr. 

Voda z kohoutku je tu přinášena zadarmo, bez ptaní. Když se chce...

Jedna báseň se briskně zařadila do seznamu mých oblíbených brněnských podniků. Je milá, malá, dáte si zde skvělou kávu, dobrá vína. Její atmosféra ji předurčuje jak k lehkým obědům s milovanou osobou, tak k divokým nočním pitkám.