Oběd v ... Boem Restaurant

Celé nedělní dopoledne jsem usilovně přemýšlel nad tím, kam se jít najíst. Zašel jsem v úvahách dokonce tak daleko, že jsem zvažoval i možnost využít tolik propagované služby serveru damejidlo.cz, zůstat prostě doma, nechat si přivézt burger nebo svíčkovou. Nakonec pro mě nepřehledný systém, touha se nechat obsluhovat a neochota jíst z polystyrenové krabičky převážily v neprospěch tohoto způsobu stravovaní. Vyrazil jsem tedy na doporučení jiného serveru, Scuk.cz, do makedonské restaurace BOEM.

Název evokuje spíš českou kotlinu nebo jsem spíš bez rozhledu co se balkánské mluvnice týče. Webové stránky restaurace jsou otřesné, téměř mě dokázaly odradit, pak jsem si vzpomněl, jak naše balkánsky zakořeněná rodina dostala oznámení o narození potomka jedné známé z Bulharska, no po rozkliknutí prezentace mi olezl monitor, jaký kýč musel na svůj display vyprodukovat. Asi to tam prostě tak chodí.

Vstup do restaurace je označen křiklavě červenou vývěsní tabulí Budvaru, ve dvoře na zahrádce, která je v základu vyvedena v tradičním středomořském stylu krvelačná rudá vévodí slunečníkům, přebijejíce tak lehce přešvihnutou, nicméně milou rádoby atmosféru přímořské restaurace (viz. okolní foto).

Objednám si k pití co jiného než Budvar, mile mě překvapí v současnosti tolik diskutovaná míra, stejně jako chuť piva, která se dá popsat jako standartní desítka, bez kusu invence, zároveň však také bez vad. O pivo se tu tedy starají jakž takž.

Jídelnímu lístku, který je příjemně proškrtaný dominuje nabídka rozličných pleskavic, na tisíc způsobů, vlastně pořád stejně. Vyberu si jídlo, které je označeno jako Best seller, gurmánskou pleskavicu se sýrem, šunkou a chilli. Opečené brambory. Tečka.

Zatímco přemítám nad účelem háku na výlov velryb, který je ležérně zavěšen na lampě protější stěny a počítám okýnka v až přehnaně symetrických domcích na pobřeží nástěnné malby, přistane přede mnou onen magický karbanátek.

Na talíři je kromě něj spolu s bramborami jen kupka bílého čerstvého zelí, působí tak lehce smutně. Než se do něj zakousnu. Maso je neuvěřitelně šťavnaté, správně dochucené,dobře propečené, obrovské. Kousky sýra vytékají tak jak mají, příjemná, i když trochu plochá pálivost mě lechtá až na patře. O bramborách naopak nemůžu říct nic moc dobrého, jsou staré, suché, zkrátka k jídlu se moc nehodí. Sklenka červeného by se možná hodila lépe, ale po strohé informaci, že z vinného lístku stejně nemají všechno, následovanou trapnou pauzou jsem se ani nepokusil.

Boem splnila mé očekávání týkající se vynikající balkánské speciality nad očekávání. Přes výhrady k prostředí, špatné příloze, malých chybách stran obsluhy přesto dávám tři a půl pečené papriky. A to je něco na nedělní oběd.
 

Oběd v ... Botanic

Vždycky když jdu na menu v jedenáct, vzbuzuje to ve mně lehkou obavu. I když mám poměrně slušnou představu o tom, jak funguje profesionální kuchyně ( přiznávám, hlavně z hlášek Zdeňka Pohlericha a americké show Hell´s Kitchen), říkám si, že těsně po otevření je ještě plotna studená a okurka nenakrájená. Tady v Česku je totiž všechno možné.

Usadili jsme se na zahrádku, která skutečně oplývala bohatou listovou výzdobou. Odbila přesně jedenáctá, usměvavá servírka nám dala jídelní lístek, zavřel se nad námi baldachýn z nachového břečťanu... Pořád narážím na název a ladění restaurace, které z venku připomíná údržovaný skleník Lady Chatterleyové ale vevnitř naopak restaurace připomíná pánský klub z počátku minulého století.

Pijeme pivo, já pšeničný speciál, který se vyznačuje přesně tou správnou mírou hladké nakyslosti, MC si dává malou klasiku. Pochtíváme menu a také ho dostaneme, Butterfish a losos s rýží, já si dám svíčkovou, na kterou mám už docela dlouho chuť.

Musím se přenést k jídlu, které je úžasné. Rybka je podle MC nedodělaná, losos asi není ráno vylovený z alpských bystřin, ale dohromady to jídlo dává docela smysl. Moje svíčková je bombasticky skvělá, maso na tenké plátky, šťavnaté a měkké, omáčka jak má být, bez dochucovadel a nepřeslaněná, knedlíky karlovarské, jedna báseň. Už dlouho jsem si tak nepochutnal.

Botanic, i přes mírně vyšší ceny v této části Prahy lze doporučit. Schovaný mezi paneláky, v tišině u silnice je tu hezké posezení s příjemnou kuchyní. Tři a půl Adamova listu.

Oběd v ... Pizzerie Donna

Je pátek dopoledne a tohle je konec. Poslední letošní zkouška, poslední vysvětlování svého pobytu v zahraničí, poslední předání indexu, poslední hluboké vydechnutí. Alespoň na následující měsíc a půl určitě. Dostal jsem od své MM peníze na oběd po zkoušce. Naštěstí nepodmiňovala můj výlet do restauračního zařízení úspěchem, ten se ale dostavil, tak jsem se rozhodl dát si přesně to, na co jsem měl v tu chvíli chuť. Což pokud nevaříte sami, může být docela zrádné.

Jak jsem procházel centrem, zamítaje jednu restauraci za druhou, potichoučku mi začalo kručet v břiše, na druhou stranu pocity euforie měly čas trošku víc se rozvinout. Namířil jsem si to přes starou dobrou Prahu napříč. Cesta by nikdy neměla sledovat jen jeden cíl, v tašce přes rameno nesu vrátit poslední přečtenou brakovku. Zatímco jsem klouzal po kočičích hlavách Staroměstského náměstí, vizualizoval jsem si restaurační okolí knihovny, s jediným úmyslem - dát si pizzu.

Dát si italskou pizzu po česku, přesně takovou, jakou jsem jednou za půl roku po vysvědčení na základní škole dostal v místní, tehdy jediné, námi milované pizzerii u náměstí. Někdy byla spálená, jindy nedopečená, pro mě vždycky jako manna, podmíněná cena za splněné povinnosti. Pokaždé když kolem toho domu jdu, dávno už je tam jiný provoz, vzpomenu si na ... ach, stárnu.

Zpět k právě před třemi dny. Usadím se s přímým výhledem na pec, venku už nebylo místo, co nevidět začne pršet. Číšník vypadá přesně jako o dvacet let mladší verze Haškova Švejka, včetně gestikulace, pohledu, bohorovného nezájmu. Objednám si řezané krušovice, čekám. Hospoda je skoro plná, pivo dostanu skoro hned. Uf. V půllitru mám načepovanou třetinku, pěna nepadá, pivo nedochází. Už mám chuť zeptat se, jestli si můžu ČOI zavolat z jejich telefonu, ale pak to všechno házím za hlavu. Dnes je přece konec. Objednám si s radostí pizzu z poledního menu, protože jídelní lístek je cenově přeci jen přizpůsobený lokalitě a klientele.

Teď naopak přijde "wow". Dostávám přesně to co chci. Tahle pizza by se nechala Itálií vysmát, ale já jsem rád, moc rád, protože zatímco žvýkám, vzpomínám na ... Nápad dát na jednu pizzu do čtyř částí čtyři různé ingredience není gastronomicky nejvydařenější, ale co si budeme povídat, někde vzadu se plácám po rameni, že vlastně jím čtyři jídla. Pivo jsem dopil přesně s posledním soustem, většinou mám problém k obědu půllitr vypít celý. Tohle vlastně byla jen třetinka.

Švejkovi nenechávám prakticky žádné spropitné, protože ty dvě deci piva co mi nenatočil, jsou přesně částka kterou bych honoroval rychlý servis a hlavně pro mě perfektní jídlo. Objektivně Pizzerie Donna není nic co byste museli vidět, ale možná příště, až zas bude vysvědčení...

Degustace ... Vinařství Mikulov

Všichni známe filozoficky zajímavé rčení o opakovaném vstupu do stejné řeky. Nechci zabíhat do metafyzicky laděných úvah, ani soudit jestli to lze provést technicky nebo ne. Tento víkend jsem strávil pracovně ve Vinařském centru Mikulov. Před pár lety jsem tu strávil dvoje prázdniny, naplněné sommeliérsko-prodejní čiností, návštěvami vinařů a množstvím ochutnaných vín, převážně z Mikulova a okolí. Má současná milá zkušenost co se týče času už tak rozsáhlá není, zbytek více méně zůstává. V nabídce vinotéky, která je logicky zaměřená na Ryzlink vlašský, Veltlínské zelené a další tradiční odrůdy Mikulovska, je krom místních vinařů, "speciální", nově vzniknuvší řada vín právě a jen pro tento krámek. Musím říct, že už dlouho jsem tak vyváženou a chytrou řadu, zakládající si na jednoduchosti a čistotě neměl šanci ochutnat.

Hrozny pochází v tomto ročníku z vinohradů Filipa Mlýnka, který se také stará o jejich technologické zpracování. A to tento pán umí, umí to skvěle. V letošním ročníku už budou použity hrozny vlastní. Není potom žádné překvapení v tom, že když lidi dělají svoji práci dobře, vznikají věci které mají smysl.

Ryzlink vlašský, pozdní sběr, 2012

Logický základ řady tvoří Ryzlink vlašský a Veltlínské zelené. Barva světle žlutá. Víno je na vůni příjemně čisté, s tóny hrušky, ořechů v medu a troškou soli. Mineralita se dá vypozorovat už nosem (to není oxymorón!). Postupně se rozvijí víc hruško-jablečným směrem. Čistá, příjemně naostřená chuť typické kyselinky je podpořena středním tělem, v závěru se připojí opět typická příjemná tříslovina této odrůdy. Víno je středně dlouhé, extrémně pitelné téměř při jakékoli příležitosti.

Veltlínské zelené, pozdní sběr, 2012
Druhý základní stavební kámen. Je překvapivě komplexní jak ve vůni tak v chuti. Začíná čerstvě posečenou trávou a přechází do bylin a pepře. Všech druhů a barev pepře. V závěru se přidá grep. Je toho dost. Neztrácí však čistou linku základního vína. Chuť je kratší, zakončena příjemnou hořčinkou. Je nekomplikovaná, přímá, příjemná na osvěžení.

Ryzlink rýnský, pozdní sběr, 2012
Nejkomplexnější skvělý Ryzlink rýnský. V chuti dominují tóny kvetoucích lip, podpořené cirusovou marmeládou. Vůně je plná, hutná. V chuti je výrazně znát minerálnost podloží, mnohovrstevné tělo. Vyšší alkohol vínu sluší, dodává mu další rozměr, je zakomponovaný. Dlouhé víno na vrchol degustace.ANO

Chardonnay, pozdní sběr, 2012
Závěrečné bílé víno, jak zbytkovým cukrem tak plností provedení. Barevně je víno do zlatava. V chuti i ve vůni dominuje broskev. Šťavnatá, zralá čerstvě rozkojená broskev. Přidávají se tóny manga a ananasu, typická exotika Chardonnay, jako světové odrůdy. Skvělé s ovocným salátem, nebo jakýmkoli jiným salátem. V konci příjemně vystoupí ovocná kyselina.

Svatovavřinecké, pozdní sběr, 2012
Jediný zástupce červených vín. Ve vůni útočí hutné bobule, třešně a hořká čokoláda. Něco jako višně v čokoládě, ale sametovější a hladší. V chuti potom lehká tříslovina kombinovaná s pěknou kyselinkou, která vínu dodává mladý charakter a pitelnost. V dochuti se objevují i tóny přezrálého ovoce popsaného výše.

Vinařství Mikulov tedy jednoznačně ano!

Šelepka

Začínám mít pocit, že mé návštěvy restaurací jsou poslední dobou spíš o tom příběhu okolo, než o samotném jídle, zážitku z gastronomie jako takové. Večeře na Šelepce byla silná jak příběhovou, tak gurmánskou linkou. Vypravili jsme se s MV docela dlouho před rezervovaným časem směr zastávka Klusáčkova, která se nachází u legendárního klubu Šelepka No.1. Jsme v Brně, kde se všechno stane dneska v noci.

Šelepku jsem měl vždycky zafixovanou jako oprýskaný bungalov kus od centra, kde se v hospodě schází celá pospolitost místních, na přilehlém hřišti běhají děti. V pátky a soboty se potom v přilehlém "klubu" schází pestrá paleta lidí, kteří se to nebojí rozbalit ve ztemnělém prostoru na Helenu V. nebo jaké to šlaky. Prostě sem zrovna ženu svého života na romantickou večeři nevezmete. Ehm, no, nikdo není dokonalý.

K mému rozhodnutí zarezervovat tříchodové menu v rámci akce "...od vidlí až na vidličku" právě tady vedlo doporučení mého kamaráda, zapáleného gurmána Z. Navíc jsem neměl pořádné oblečení, abychom mohli jít do Palazza. Život je o tom, na co v daném okamžiku máte (kromě těch priorit samozřejmě), takže Šelepka. Koneckonců vypadala na fotkách hezky. I kvůli tomu jsem si myslel, že za ty roky, co tu nejsem, k původnímu místu přibyl ještě nějaký prostor, právě ten co zobrazovaly stylové fotografie.

Hospoda vypadala přesně jak jsem ji vylíčil výše. Plný optimismu jsem zamířil podél budovy, přes zahrádku dál, ve víře, že ta restaurace je přistavěná za ní. Chyba lávky. Dál už nic, jen na vlnitém plechu přimontovaný poster s těmi samými lákavými fotkami jako z webu. Vrátíme se zpátky, nesměle se ptám servírky v džínových kraťasech a ošoupaných crocsech, kde bychom našli restauraci Šelepka. Asi musím vypadat divně, protože mi se zvednutým obočím odpovídá : "No, to jsme my!" Dobrá, jdeme dovnitř.

Nakonec najdeme onen focený salónek, který ve skutečnosti už tak hezky nevypadá. Jsme tu sami. Slečna servírka se až na pár drobných záseků ukáže jako velmi schopná, i když většině hostů hlasitě sděluje, že na ně nebude mít čas. Nám se věnuje svědomitě, co ztrácí na grácii, vyvažuje příjemným vystupováním. Nemám výtek, servis jsem si užil.

Otázka prostředí už byla načata, přesto jsme si nakonec večeři užili, prostředí tu není úplně přepychové, ale po počátečním šoku se tu sedělo pohodlně. Vinný lístek je tvořen převážně nabídkou vinařství Znovín, podařilo se mi za pomocí přijemné obsuhy vyhrábnout jednu lahev loňského ryzlinku od menšího vinaře, dokonale se snoubil hlavně se střední částí menu. Jediná vada na kráse byly skleničky, ač správné velikosti, tak potisklé logem Znovínu.

Jídlo. Díky tomuhle se Šelepka dostává do plusových bodů. Menu bylo hutné, skutečně lokální, se skvělou úpravou každé jedné části. Navíc, jak známo, celek je víc než součást jeho částí. Vyzdvihuju skvělou úpravu kuřecích vnitřností, použití mangoldu jako propojovací prvek s kozím sýrem v gratinovaných bramborách. Polévka, ač trochu slanější, byla přesně to, co by mohli nabízet v každé restauraci jako časté menu. Lehká na přípravu, přitom zasytí. Dezert pro mě zůstává do teď jediným otazníkem, mátový sorbet s pošírovanou meruňkou super, ale byli jsme už dost najezení a meruňka byla kombinovaná s docela těžkým smetanovým tvarohem. Bylo toho už moc.

 MENU V RESTAURACI ŠELEPKA

• Krém z červené a bílé ředkve s pěnou z řapíků
• Roláda z farmářského kuřete plněná fáší z kuřecích jater a domácím špekem na lůžku z mangoldu a bramborovým gratinem s kozím sýrem
• Mátový sorbet s pošírovanou meruňkou a karamelovou tyčinkou

Kávu jsme si dali, byl jsem mile překvapen, nikdo se neptal jestli malé espresso nebo jiné neexistující věci, káva byla správně připravena a naservírována.

Vzhledem k tomu, že jsem trávil krásný večer ve společnosti mně nejdražší MV, odpustím vlastně cokoli. O co radostnější resumé, že vlastně není moc co odpouštět. Tři a tři čtvrtě roztočeného půllitru!