Sunday 29 July 2012

Oběd v ... Hostinec Drinopol

V gastronomickém světě existuje jistě mnoho kategorií, druhů zařízení. Klasické dělení zločinného režimu minulých let ( ač je možná současný režim také zločinný, mluvím o komunismu) bylo opuštěno. Přesto jsou místa, která odhadnete už jen letmým pohledem do útrob prostoru. Jedním z takových je rozhodně štamgastská hospoda. Třeba ta na Drinopolu.

Styl pánu pisálků z Priglu (prigl.cz) by se hodil na popis této knajpy o hodně víc, než můj suchopár, přesto mi toto místo tak učarovalo, že se pokusím co nejlépe. Ono se to dobře píše, když už při návštěvě mě napadlo milión komentářů.

Pátek kolem dvanácté hodiny. Těch málo pochůzek, které jsem musel vykonat mě vyčerpalo natolik, že si povolím oběd v nejbližší hospodě. Je to Hostinec Drinopol.


Přes dým sice nevidím do všech částí místnosti, rozhodnu se to risknout. Servírka, správně lehce vyžilá-těžce pokérovaná, si mě okázale nevšímá, věnuje se štamgastům u jejich dlouhého stolu. Je tu celá galérka, zkrachovalý podnikatel, trenér fotbalového dorostu, děda myslivec těsně před … dalším malým pivem. Ke stolu si přisedá ještě dělník, všichni ho zdraví, zatímco si svorně zapalujou cigára. Nemají to srdce mu říct, aby si odsedl, i když jim z jeho smradu slzí oči.

Konečně se dostane i na mě. Snažím se objednat si desítku, strohá odpověď : „desítku nemáme“ v kombinaci s  rentgenovým pohledem mě dostane zpátky na zem. Blekotám, že si dám tedy cokoli, co mají. Ještě se poptám po menu, ale to už matróna odpouvá v dál. V deskách jak z internaciónálu je jeden list, obsáhne celou nabídku jídel. V jednoduchosti je krása, inu. Mají jedno polední menu s polévkou za 65 Ká! Taky to tak bude vypadat, pomyslím si. Další jídla rozhodně riskovat nebudu. Zcela v duchu toho, co mě naučil můj tatínek – vždycky kupuj to, co je nejlevnější, protože to kupují i ostatní, a tím pádem je to čerstvé, si dám polední menu. Frankfurtská polévka, karbanátek s bramborovým salátem.

Začnu se věnovat okolí. Pokud toto místo něco nepostrádá, je to genius loci. Na stěnách jsou rozvěšené propriety všeho možného druhu, od žertovných nápisů ( „Neplivejte pod stůl, jsou tam kamarádi!“) až po arizonské poznávací značky. Na všem je prach. Ubrusy jsou řádně propálené, na zdi nejnovější plasma, záchod si netroufnu, i když by se mi chtělo. Zástěra výčepního je čistá asi jako dětský bryndák po obědě, přesto je s každým kamarád. O hostech už bylo řečeno dost, nicméně když napochoduje dovnitř obvoďák, celý v bílém, v náprsní kapse ještě EKG pravítko, od vedlejšího stolu se ozve „Ahoj Jardo!“, jdu skoro do kolen.

Polévka chutná jak včerejší voda od nádobí, podobně vypadá. Pár kousků junioru v ní situaci nezachraňuje. „Polívku už nebudete?“ zeptá se tónem čistě odsekávaného masa obsluhující. Ani ne, díky. Karbenátek maso neviděl ani z TGV, salát je kyselý, a už odmalička mě učili, že mrkev je červená, okurka zelená, nikdy ne naopak. Hlady šilhám, to se leccos odpustí. Navíc všichni jí rychle, aby jídlo nedostalo zauzený šmak a nestalo se karcinogením ještě víc než je. Pivo je tu dobré, protože nikdo nic jiného nepije, tak jim nestojí v trubkách.

Přesto se tady cítím dobře, po dlouhé době je to místo, kreré je plné, žije, má tvář, styl. Děda se nerozhodně začal šourat k toaletě, ale zastavuje se, těžko říct jestli dojde. Je čas jít. Loučím se s obsluhou, štamgasti to mají na háku. Určitě zas někdy.Nejspíš už jen na pivko, ale i to se počítá.
Drinopol fandí a pije dobře! 

Thursday 26 July 2012

Cafe Pointa

Další podnik na mé cestě za vzděláním. Pamatuju si, že ještě na jaře se za okny tohoto nádherného domu hemžili důležitě vypadající lidé. Každý měl alespoň jednu složku dokumentů v ruce, v druhé nejlépe telefon. Inu, byly tu kanceláře. Pak chvilku bednění. Teď Cafe Pointa.

Sedli jsme si na zahrádku s cílem dát si kávu. Výhled na Izraelskou ambasádu není až tak zajímavý, zato do Chotkových sadů už je to o poznání lepší. Rohová kavárna odhaluje své výhody. Zahrádka je vyvedená v imitaci zrezlého obludária zahradního nábytku někdy ze začátku minulého století. Není moc pohodlná na sezení. Největší průšvih je stůl, který je nestabilní a celkově spíš nefunkční než naopak.

Na kávu však stačí. Pokud se ale z původního záměru dát si kávu vyvine i "dát si jídlo", silně pokulhává, tento stoleček. Jedna z mála výtek. Zpět ke kávě. Připravuje se zde ze značky Illy. Korporátnost této značky nechám stranou. První velké plus má kavárna za to, že ve svém lístku jako jedna z těch, které byste spočítali na ruce ne moc šikovného pracovníka na pile, uvádí typy nabízených káv správně. Můžete si dát espresso, espresso lungo, cafe latte, latte macchiato (a další správně označené kávy). Espresso které jsem si dal je skutečně velikostí, konzistencí, chutí, prostě vším v pořádku. To samé cafe latte. Kávu tady tedy umí připravit, což vyvážuje docela vysokou cenu na tuto lokalitu - 42 Ká. Jen poznámka k servisu - na tácku jsem měl kromě šálku kávy, mléko (neobjednané), mističku s cukrem, mističku s bonbónkem. Zkrátka trochu přemističkováno.

Hlad nás dohonil i tohoto krásného odpoledne. Byl malý, proto jsme se rozhodli pro těstoviny na půl. Ocenil to i můj bankovní účet. Vybrali jsme první, které nám přišly pod oko. Byly krapet ostřejší, ale al dente, s bohatou rajčatovou omáčkou, která byla kromě ostrosti i pestrá. Hobliny parmegiano navrch. Velmi dobré.

Mladý muž- číšník nás poté ještě polopřemluvil k cheesecake. Pomrkával na JK, že prý je přelitý jakýmsi jahodovým sosem. Všechno bylo jak má být, desertík byl nadýchaný, krásně vláčný, ne moc sladký, s výbornou platformou, no a tím sosem.

Kavárna je otevřená 14 dní, nabídka je tedy základní, podle slov personálu se bude rozšiřovat směrem ke klasické středomořsko-italské splácanině. Třeba se však pletu a  nabídka jídel bude mít i nějakou tu pointu. Každopádně interiér je docela vypointovaný. Protože jsem čestným prezidentem vypravěčů bezpointových historek, je na čase skončit.



Tuesday 24 July 2012

Barevná kavárna Na Londýnské

Nealkoholická a nekuřácká kavárna. Neříkám, že by to byl naprostý oxymorón, ale minimálně trošku zvláštně mi to zní. Nekuřáckost chápu, to bychom měli. "Pro lásku k duši nepodáváme alkoholické nápoje" už je minimálně podivné. Když pominu lehce východněpořekadlově laděné vyjádření, tak to tady docela funguje. Nezajdete si sem na pivko, zato mají na lístku jíné zajímavosti, stojící za okus.
Londýnská je nádherná ulice. Když jsem tu stážoval, každé ráno jsem si cestou představoval, jaké to musí být tady bydlet. Prakticky v centru, výstavní bytové domy, dech starých dobrých časů. Jedl jsem tady i v pár hospodách, tohle místo se mi prostě líbí. Až na to, že kdybych tu bydlel, neměl bych kde parkovat svůj Mercedes, a to nepotěší.

Zpátky k Barevné kavárně. Pokud ve vás jméno podniku spolu s úvodem něco evokuje, jste nejspíše na správné cestě. Vevnitř kavárny s přiměřeně útulným interiérem visí obrazy romského malíře (nevím proč je to zdůrazněno, možná někdo napoví), které jsou přiměřeně abstraktní. Celkově na mě vnitřek působí maličko sterilně, ale možná si to taky špatně pamatuju. Dnes jsme seděli venku, a důležité je jídlo.

Tedy prve pití. Jak jsem zmínil, vhledem k absenci alkoholu si tady pivko nedáte, tedy alespoň ne alkoholické. Na výběr máte celou řadu káv, nealko nápoů, šejků, smoothies prostě mraky. Já si dal banánový šejk za pět (rozuměj 55 Ká), připraven z jogurtu, medu, ovoce. Velmi dobrá volba, medu by si zasloužilo ubrat, ale život je vlastně docela hořký, tak co.

JK si dala smoothie, jahoda, máta cosi. Až na to že neměl úplně tu hutnou konzistenci, byl vynikající, chuťově vyvážený, překvapivě osvěžující. Ano, ano, tohle tu umí.

Jídlo se nese v podobném duchu, mají polévku, kus kus, toasty, bagety, saláty. Inu, dal jsem si lososovou bagetu, drahá si objednala salát s pomeranči, ořechy. Kombinace funkční, jak jsme za chvíli zjistili. Objednávka byla přijata téměř okamžitě, na jídlo jsme čekali docela dlouho. Bylo mi sděleno, že tady je to takové pohodovější. Ok, chill. Kolem se rozkládaly maminky s děťátky, slunce svítilo, bylo mi skutečně pohodově.

Jídlo je tu, za aranžmá jednička s hvězdičkou. Bageta rozkrojená a přeložená přes sebe. Listí. Salát vypadá nádherně. Taky skvěle chutná. Zvláštní spojení pomeranče, ořechů, zeleniny. Je tu k dispozici tuna dochucovadel, vyvedených patřičně barevně.

Moje bageta je příběh sám o sobě. Ač na mě losos přímo vykukuje, není úplně cítit v puse. V bagetě je totiž jakýsi druh dresingu, s docele výraznou hořčicovo-medovou chutí. To samotné chutná skvěle, ale trochu kazí dojem z toho lososa. Bageta je hodně pomoučená, nevím, možná to mají tyhle bagety ve zvyku. Dohromady - bageta je moc dobrá, jen nesplňuje svou lososovitost.

Barevná kavárna je ideálním místem setkávání. Vlatně se divím, jaktože to není jejich logo. Pokud chcete na kávu, do klidného prostředí této části centra, rozhodně běžte sem. Tři a půl plyšáka z pěti.








Tuesday 17 July 2012

Oběd v ... Restaurace Šalanda

Vážení čtenáři,
(ehm ... no, mami, tati, to bude asi všechno) po delší době pobytu mimo rozumnější dosah restauračního zařízení jsem zpět. Předpokládám, že problematika lovu na muflona, popřípadě kotlíková kuchyně, je všem jasná, proto nerozvedu do šířky stravování dní minulých, vrhnu se rovnou do, řekněme, současnosti.

 Plul jsem městem jako schizofrenní vydra, zařizoval jsem, přebíhal od jednoho suchého místa ke druhému. Hlad už byl neodbytný, rozhodl jsem se ho odbít pořádným hospodským jídlem. Nebo tak něco. Při svých mnohých cestách za vzděláním ( ranní cesta do školy...) jsem si opakovaně všímal krušovické hospody Šalanda, místem na Národní ulici. Koncept plzeňských hospod, ať už je to Kolkovna, nebo jiná plzeňka, je mi blízký, hlavně tedy pro to, jaký tam vaří skvělý čaj. Koncept krušovické hospody byl výzvou.

Jak už jsem zmínil, celé poledne se přeháňky střídaly s deštěm. Žaludek kručel jako Vltava, když naráží. Zapadl jsem tedy do šera Šalandy s vděčností. Na pozdrav tu nenarazíte, zato je tu dost místa. Hospoda zela prázdnotou, až na jednoho veselého Asiata v obleku a pána s lupou. Sedl jsem si do kouta, marně jsem se snažil upoutat pozornost výčepního/číšníka. Vařil latte. Zjevně měl tuto činnost ritualizovanou, nechtěl jsem ho proto mást svou objednávkou. Zatím co dokončoval složitý postup, aby výsledek mohl být odnesen někam dozadu (že by objednávka z kuchyně?), já jsem schnul. Nakonec se ke mě vydal s lístkem v ruce, leč bez úsměvu na tváři. Beze slova přede mě položil papír, já duchapřítomně pípl "Mušketýra?". Přikývl. Snad tu neleknu.

Centimentr pod mírou, kalná barva (což přičítám tomu, že Mušketýr zde točený je nefiltrovaný), keramický podtácek. To se mi zprvu líbilo, dokud jsem nezjistil, že výčepní není zrovna čistomil, na podtácku je hojně vylité pivo. Při každém napití šla kapka, když už ne do rozkroku, tak na stůl. K vzteku. Pivo navíc chutná ze začátku jak papundeklová příčka mezi koupelnou a WC, později se to srovná, pivo dostane vyváženou chuť s příjemným, delším koncem. Těžko říct proč tomu tak je.

Ze skromné nabídky si vyberu to nejhospodštější jídlo na lístku, čistě z principu. Nebudu si tak pochutnávat na rizotu ani špagetách, zvolil jsem si smaženou krkovičku a brambory. Už se to nese. Jídlo na talíři vypadá otřesně. Většinou si dvakrát rozmyslím takto káravý výrok, ale tohle, tohle je tragédie. Maso beztvará masa řízku, brambory oschlé hroudičky smutku, na mase si spokojeně trůnila čtvrtka citrónu?! Chutnalo to velmi podobně. Brambory buď nedovařené, nebo rozvařené, citrón jsem neměl sílu než šprtnout na okraj talíře. Samotná krkovička byla šťavnatá, docela libová, v trojobalu zvláštní.

Záporů bylo dnes více než kladů, proto dvě nahnilé tresky z celé konzervy. To je ještě příznivé hodnocení.




Wednesday 4 July 2012

(pojízdná kavárna tč. u Nemocnice, Karlovo náměstí)

Odvážné, nezávislé projekty jsou přesně mé gusto. Vždycky, když někdo zrealizuje nápad, ona realizace funguje, je hned lépe na světě. Kdo někdy něco organizoval nebo realizoval, ví přesně o čem mluvím. Další mou slabostí je káva. Jedna a jedna jsou dvě, proto dnešní štěk bude o pojízdné kavárně, která nám stojí u školy.

Nebylo rána, kdy bych procházeje kolem dodávky, stylizované barevně do kávového zrna, nepomyslel na to, že se zastavím. Podívám se dlouze do nabídky, a nakonec si stejně vyberu espresso. Budu vtipkovat s oblohou, přiobjednám si koblih... ehh nechal jsem se unést. Normálně by mi stačilo raní kafe, za které nemusím zaplatit půl království jako v CrossCafé (nic proti krosu).

Náhoda tomu chtěla, že jsem pokaždé někam spěchal. Ale když jsou všechny zkoušky hotovy, letní slunce svítí, tak už není kam spěchat. It´s coffee time! Ležerním krokem jsem se přiblížil k okénku, mladý muž za barem štrachal cosi v poličkách, začetl jsem se tedy do nabídky. Zaujala mě "mražená káva", pod čím jsem si představil zhruba hnědý nanuk na špejli. Takže volba číslo jedna byla odbyta. Jako náplň druhého kelímku jsem zvolil espresso, přesně tak, jak jsem si to tolikrát představoval.

Když se ke mě muž za pultem otočil, i přes to, že jsem měl v podstatě vybráno, jsem se pokusil zapříst rozhovor, na téma, co by mi doporučil. To byla chyba. Nebylo to tam. Takové to porozumění hosta a obsluhy, pokud ne zrovna porozumění, tak alespoň základy baristického řemesla. Na otázku po doporučení odpovídal pořád dokola " Všechno je dobré!". Mohl by ještě mlít opakovaně "že neví co mi chutná"... Vyšlo by to nastejno. Z rozhovoru jsem tedy byl zklamán. Ne tak z nápojů.

"Mražená káva" se ukázala být cosi mezi ledovou kávou a kakaem, zastřešené ještě slehačkou a čokoládovým toppingem. Každopádně to bylo osvěžující, tak akorát sladké, tříšťovité. Cena docela vysoká - 69 Ká. Espresso bylo výborné, ideální velikost, silné, s pevnou cremou. Mléko mladý muž servíroval v konvičce, bylo napěněné a horké. Cukrů pět druhů. Takže všechno ok, na jedničku - až na jeho um obsluhovat, kterému něco chybělo ... byl to um obsluhovat.

Pokud půjdete po Karláku, budete chtít kafe do ruky, a nebudete mít povídavou, určitě se u kávového auta stavte, dávám čtyři kávové boby z šesti!