Oběd v ... Hostinec Drinopol

V gastronomickém světě existuje jistě mnoho kategorií, druhů zařízení. Klasické dělení zločinného režimu minulých let ( ač je možná současný režim také zločinný, mluvím o komunismu) bylo opuštěno. Přesto jsou místa, která odhadnete už jen letmým pohledem do útrob prostoru. Jedním z takových je rozhodně štamgastská hospoda. Třeba ta na Drinopolu.

Styl pánu pisálků z Priglu (prigl.cz) by se hodil na popis této knajpy o hodně víc, než můj suchopár, přesto mi toto místo tak učarovalo, že se pokusím co nejlépe. Ono se to dobře píše, když už při návštěvě mě napadlo milión komentářů.

Pátek kolem dvanácté hodiny. Těch málo pochůzek, které jsem musel vykonat mě vyčerpalo natolik, že si povolím oběd v nejbližší hospodě. Je to Hostinec Drinopol.

Přes dým sice nevidím do všech částí místnosti, rozhodnu se to risknout. Servírka, správně lehce vyžilá-těžce pokérovaná, si mě okázale nevšímá, věnuje se štamgastům u jejich dlouhého stolu. Je tu celá galérka, zkrachovalý podnikatel, trenér fotbalového dorostu, děda myslivec těsně před … dalším malým pivem. Ke stolu si přisedá ještě dělník, všichni ho zdraví, zatímco si svorně zapalujou cigára. Nemají to srdce mu říct, aby si odsedl, i když jim z jeho smradu slzí oči.

Konečně se dostane i na mě. Snažím se objednat si desítku, strohá odpověď : „desítku nemáme“ v kombinaci s  rentgenovým pohledem mě dostane zpátky na zem. Blekotám, že si dám tedy cokoli, co mají. Ještě se poptám po menu, ale to už matróna odpouvá v dál. V deskách jak z internaciónálu je jeden list, obsáhne celou nabídku jídel. V jednoduchosti je krása, inu. Mají jedno polední menu s polévkou za 65 Ká! Taky to tak bude vypadat, pomyslím si. Další jídla rozhodně riskovat nebudu. Zcela v duchu toho, co mě naučil můj tatínek – vždycky kupuj to, co je nejlevnější, protože to kupují i ostatní, a tím pádem je to čerstvé, si dám polední menu. Frankfurtská polévka, karbanátek s bramborovým salátem.

Začnu se věnovat okolí. Pokud toto místo něco nepostrádá, je to genius loci. Na stěnách jsou rozvěšené propriety všeho možného druhu, od žertovných nápisů ( „Neplivejte pod stůl, jsou tam kamarádi!“) až po arizonské poznávací značky. Na všem je prach. Ubrusy jsou řádně propálené, na zdi nejnovější plasma, záchod si netroufnu, i když by se mi chtělo. Zástěra výčepního je čistá asi jako dětský bryndák po obědě, přesto je s každým kamarád. O hostech už bylo řečeno dost, nicméně když napochoduje dovnitř obvoďák, celý v bílém, v náprsní kapse ještě EKG pravítko, od vedlejšího stolu se ozve „Ahoj Jardo!“, jdu skoro do kolen.

Polévka chutná jak včerejší voda od nádobí, podobně vypadá. Pár kousků junioru v ní situaci nezachraňuje. „Polívku už nebudete?“ zeptá se tónem čistě odsekávaného masa obsluhující. Ani ne, díky. Karbenátek maso neviděl ani z TGV, salát je kyselý, a už odmalička mě učili, že mrkev je červená, okurka zelená, nikdy ne naopak. Hlady šilhám, to se leccos odpustí. Navíc všichni jí rychle, aby jídlo nedostalo zauzený šmak a nestalo se karcinogením ještě víc než je. Pivo je tu dobré, protože nikdo nic jiného nepije, tak jim nestojí v trubkách.

Přesto se tady cítím dobře, po dlouhé době je to místo, kreré je plné, žije, má tvář, styl. Děda se nerozhodně začal šourat k toaletě, ale zastavuje se, těžko říct jestli dojde. Je čas jít. Loučím se s obsluhou, štamgasti to mají na háku. Určitě zas někdy.Nejspíš už jen na pivko, ale i to se počítá.

Drinopol fandí a pije dobře!