Oběd v ... Hostinec Drinopol

V gastronomickém světě existuje jistě mnoho kategorií, druhů zařízení. Klasické dělení zločinného režimu minulých let ( ač je možná současný režim také zločinný, mluvím o komunismu) bylo opuštěno. Přesto jsou místa, která odhadnete už jen letmým pohledem do útrob prostoru. Jedním z takových je rozhodně štamgastská hospoda. Třeba ta na Drinopolu.

Styl pánu pisálků z Priglu (prigl.cz) by se hodil na popis této knajpy o hodně víc, než můj suchopár, přesto mi toto místo tak učarovalo, že se pokusím co nejlépe. Ono se to dobře píše, když už při návštěvě mě napadlo milión komentářů.

Pátek kolem dvanácté hodiny. Těch málo pochůzek, které jsem musel vykonat mě vyčerpalo natolik, že si povolím oběd v nejbližší hospodě. Je to Hostinec Drinopol.

Přes dým sice nevidím do všech částí místnosti, rozhodnu se to risknout. Servírka, správně lehce vyžilá-těžce pokérovaná, si mě okázale nevšímá, věnuje se štamgastům u jejich dlouhého stolu. Je tu celá galérka, zkrachovalý podnikatel, trenér fotbalového dorostu, děda myslivec těsně před … dalším malým pivem. Ke stolu si přisedá ještě dělník, všichni ho zdraví, zatímco si svorně zapalujou cigára. Nemají to srdce mu říct, aby si odsedl, i když jim z jeho smradu slzí oči.

Konečně se dostane i na mě. Snažím se objednat si desítku, strohá odpověď : „desítku nemáme“ v kombinaci s  rentgenovým pohledem mě dostane zpátky na zem. Blekotám, že si dám tedy cokoli, co mají. Ještě se poptám po menu, ale to už matróna odpouvá v dál. V deskách jak z internaciónálu je jeden list, obsáhne celou nabídku jídel. V jednoduchosti je krása, inu. Mají jedno polední menu s polévkou za 65 Ká! Taky to tak bude vypadat, pomyslím si. Další jídla rozhodně riskovat nebudu. Zcela v duchu toho, co mě naučil můj tatínek – vždycky kupuj to, co je nejlevnější, protože to kupují i ostatní, a tím pádem je to čerstvé, si dám polední menu. Frankfurtská polévka, karbanátek s bramborovým salátem.

Začnu se věnovat okolí. Pokud toto místo něco nepostrádá, je to genius loci. Na stěnách jsou rozvěšené propriety všeho možného druhu, od žertovných nápisů ( „Neplivejte pod stůl, jsou tam kamarádi!“) až po arizonské poznávací značky. Na všem je prach. Ubrusy jsou řádně propálené, na zdi nejnovější plasma, záchod si netroufnu, i když by se mi chtělo. Zástěra výčepního je čistá asi jako dětský bryndák po obědě, přesto je s každým kamarád. O hostech už bylo řečeno dost, nicméně když napochoduje dovnitř obvoďák, celý v bílém, v náprsní kapse ještě EKG pravítko, od vedlejšího stolu se ozve „Ahoj Jardo!“, jdu skoro do kolen.

Polévka chutná jak včerejší voda od nádobí, podobně vypadá. Pár kousků junioru v ní situaci nezachraňuje. „Polívku už nebudete?“ zeptá se tónem čistě odsekávaného masa obsluhující. Ani ne, díky. Karbenátek maso neviděl ani z TGV, salát je kyselý, a už odmalička mě učili, že mrkev je červená, okurka zelená, nikdy ne naopak. Hlady šilhám, to se leccos odpustí. Navíc všichni jí rychle, aby jídlo nedostalo zauzený šmak a nestalo se karcinogením ještě víc než je. Pivo je tu dobré, protože nikdo nic jiného nepije, tak jim nestojí v trubkách.

Přesto se tady cítím dobře, po dlouhé době je to místo, kreré je plné, žije, má tvář, styl. Děda se nerozhodně začal šourat k toaletě, ale zastavuje se, těžko říct jestli dojde. Je čas jít. Loučím se s obsluhou, štamgasti to mají na háku. Určitě zas někdy.Nejspíš už jen na pivko, ale i to se počítá.

Drinopol fandí a pije dobře! 

Oběd v ... La Corte

Jak vyjádřit pocit z míst jako je Hlavní nádraží, Florenc, Černý most vzhledem ke gastronomickým zážitkům. Jsou to místa, kterými denně projde milion lidí, kteří mají jedinou touhu - být co nejrychleji pryč. Žádné postávání, obdivné pohledy, procházky. Uzly spojující místa na kterých jste byli, s místy, kde chcete být, mají až mystický nádech oproštěnosti od okolního světa. Proto jídlo v nádražkách, bufetech a stáncích není úplně zakotveno v realitě. Extrémně levné nebo extrémně drahé hnusy, patnáct let okoralé pečivo, smrad vzduchoprázdna.

Ocitl jsem se na Florenci, čekající na M. s velkým m. Neviděli jsme se skoro dva měsíce, nemůžu se dočkat. Po úvodní radosti si jen vychutnávám to, že s ní můžu mluvit jinak než přes telefon, prostě že jsme spolu. Je čas oběda, půjdeme se tedy najíst. Probudí se ve mně panika, neznám to tady, zároveň chci znít světácky a znale, ale v okolí Florence jsem ztracený jak Alice in Wonderland.

Risknu to, zalomíme to do první hospody, která se zdá nabízet polední menu. Ve dvoře je patero dveří,u každých stojí cedule s "výhodnou nabídkou, specialitou šéfkuchaře", snažím se trefit do těch dveří, ve kterých dávají i normální obědy. Hned jak se zaklapnou dveře, mám pocit, že tohle byl naprosto špatný nápad. Dřevěná podlaha, lavice natřené na bílo a starodávný kredenc. Servírka se pokusí o úsměv, přivítá nás. Jak procházíme restaurací, ostatní personál se směje o poznání radostněji, všichni nás zdraví, dokonce i výčpní který je v tu chvíli skoro otočený zády. Skutečně, při průchodu restaurací si připadám jako na červeném koberci. Jen to teď prosím nezkazte jídlem.

Na výběr jsou čtyři jídla, z toho jedna pizza, jedny těstoviny, jedno normální jídlo, a pak drahá specialita šéfkuchaře. Ano La Corte je italská restaurace, ale pizza které jsem si všiml vedle, zas tak vábně nevypadá, vyberu si tedy jídlo ne úplně z mých nejoblíbenějších. Je to kuřecí stehno. Taky se vám vybavila noha ptáka Noha, s UHO, rozvařenou rýží, mastnou kůží, bez chuti? Navíc při své naprosté neschopnosti "obírat", vždycky spousta jídla prostě odejde pryč na talíři. To naprosto nesnáším, proto se tomuto jídlu vyhýbám jak to jen jde.

Dnes je kuřecí stehno prezentováno jako "plněné tymiánovou rýži, se smetanovým špenátem". Jdu do toho. M. si objedná jen polévku, která je špenátová. Líbí se mi jejich uvažování, nevím kolik stojí špenát uprostřed zimy, ale je vidět, že tady někdo přemýšlí. Hospoda utěšeně šumí obědvajícími hosty, takže jsme nakonec trefili dobře. Pokud si takle hluboko do dvora najde cestu tolik lidí, musí v tom něco být.

Moje obligátní plzeň je dobře orosená, M. objednám zázvorovou limonádu. Jak jinak než "domácí", v Praze se tenhle druh věcí ani jinak nenabízí. Další krok správným směrem. Na stole se objeví půllitrová skleněná bandaska s limonádou, která je studená, není moc sladká, je příjemně zázvorová. Osvěžující nealko pití, které stojí stejně jako pivo. Tleskám.





















Dalším příjemným překvapením je samotné jídlo. Začnu polévkou. Není tak úplně krémová jak slibuje název, ale zato je hutná, poctivá. Jsou v ní cítit brambory. Na požádání dostaneme ještě teplé pečivo. Je jí hodně, pokud nejste nároční, najíte se v klidu jen z ní. Největším trhákem je ale moje drůbeží končetina. Skutečně je nějákým zázrakem "naplněna" rýží, která nádherně voní. Vedle perfektní špenát se smetanou, dělaný z čerstvého špenátu. Všechno to chutná dohromady skvěle. Maso je měkké, jde tobře od kosti. Dochucení je také úžasné, spousta bylinek.


Návštěvu La Corte lze jen doporučit. Je to pro mě tak milé překvapení, že sem musím zajít co nejdřív znovu, zjistit jestli to nebyl jen výkyv. Co dodat. Pokud spěcháte odněkud někam, klidně se zastavte Na poříčí na oběd! A třeba hned v La Corte

Oběd v ... Golden tikka

Skoro to vypadá jako bych se dal na objevování národních kuchyní. O víkendu to bylo Maďarsko, dnes jsme vyrazili do indické restaurace. No, indické, kuře tikka masala bylo prohlášeno za pravé národní jídlo Velké Británie. Alespoň co se hospodských jedlíků týče, Indie je zjevně stále součástí nádherného Britského impéria. Ale to jsem se dočetl dnes večer na wikipedii, rozhodnutí jít se najíst do Golden tikka padlo o mnoho dřív. Důvodem bylo něco o hodně prostějšího než touha objevovat. Správně tušíte, byl to hlad.

Golden tikka je nenápadná resturace, která je ukrytá v nově vystavěném komplexu budov za lékařským domem na I.P.Pavlova. Na to, že tu nějaká restaurace vůbec je, upozorňuje jen áčkový poutač na chodníku a skromný vývěsní štít. Když se odvážíte dovnitř, přivítá vás sterilní chodba s pár schody. Jakmile je vycupkáte, nastane údiv. Za automatickými dveřmi je poměrně rozlehlý prostor, který je vyvedený ve žluto-oranžové, čistý, jednoduchý. Lámanou češtinou vás vítá a zároveň odvádí ke stolu snědý číšník v košili s vestičkou. Jakmile jsem ho uviděl, zauvažoval jsem, jestli jsem nepřešvihl svůj horní cenový strop vyměřený pro obědy.

Po usazení a spoustě úsměvů ze strany personálu ( ano jsou skutečně takoví, až jim to místy je těžké věřit), dostaneme na stůl okamžitě konev s vodou a dva hrnečky. Stylově, kovově, geniálně. Obědové menu je jednoduché, mají asi šest jídel, jedno z toho vyloženě vegetariánské, zbytek je variace na slavné kuře tikka masala. Všechny mají na konci přidané slovíčko "menu", což mě lehce zneklidní. Já si dám Chicken Tikka Masala menu a slečna FF si vybere Kuřecí menu. Objednáváme si každý ještě malou plzeň, což s odstupem moc nechápu. Pivo v tomhle tipu hospody samozřejmě není žádná hitparáda. Tanková Plzeň v Lokále je tanková Plzeň v Lokále. Takže pivo v Tikka Masala ne, bylo docela řídké.

Zatímco čekáme, kolem panuje čilý ruch, zjevně je toto další z restaurací, kam chodí lidé pracující v okolí na oběd. Hraje tu perfektní muzika, výběrový styl amerických seriálů takže jsem nadmíru spokojený. Po nějáké té době, která byla lehce pod hranou únosnosti, po kterou jsem ochotný čekat na oběd, nám usměvavý číšník přinese dva kovové tácy. Na keramiku zapomeňte, tady se jí z kovových misek, plat a kotlíků. Tohle vidím před sebou o hodně radši než otřískaný cibuláč.

Já mám před sebou dvě větší a jednu malou mističku. V té je načervenalá tekutina která nádherně voní směsí rajčat a kokosu. Ve dvou dalších miskách rýže a samotné kuře tikka masala, což jsou kuřecí kousky v omáčce. Ta existuje v tisíce variantách, většinou v ní bývá koriandr, rajčata, cibule... Fantasii se meze nekladou. Usoudím, že červená tekutina je omáčka na rýži, tak si ji na ni s gustem vyliju. Udivené pohledy kolemsedících mě usvědčí z mé trestuhodné nevědomosti. Přivolám tedy usměvavého Inda, který mi sdělí, že je to polévka. Budiž, nikdo není dokonalý. Slečna FF potlačuje smích za výrazem " I told you so". Zbytek tedy sním jen tak. Je to neuvěřitelně lahodná, voňavá věc. Je jí málo, tak na 15 lžic což je super- nikdo se nechce zašvihat polévkou před hlavním jídlem. Kuře je skvělé, omáčka je smetanová, lehce pálivá, kořeněná a s podlouhlou rýží se strašně dobře doplňuje.

Slečna FF má tác, na kterém jsou v jednotlivých oddílech kuře ve špenátu (také lehce pikantní, špenát je jemný, řekl bych ušlehaný), také rýži, kořeněné brambory (ty jsou uvařené a poté ještě dopečené) a jogurtovou omáčku. Všechno je dobře dochucené, zajímavé. Polévku má také.

Se dvěma malými pivy jsme se dostali na částku 320 Kč, což je horní limit na oběd pro dva. Za své peníze jsme dostali skvělou obsluhu, vynikající "exotické" jídlo, které bylo v naprostém pořádku. Oběd v centru Prahy, tentokrát byl skutečným požitkem. Goldem tikka si mě získala, na rychlý pracovní oběd nebo prostě oběd s přáteli naprosto ideální.