Starbucks Pražský hrad

Sobotní dopoledne si přímo říkalo o procházku, tak toužebně zval ven čerstvý vánek odnášející léto. Stejně tak, jako byla obloha šmolkově modrá, stejně tak v srdci jakýsi rozprostřený klid. Po kličkované mezi turisty, kteří slušně zaplnili všechna nádvoří, co Pražský hrad má, socha tatíčka Masaryka působila v moři pestrobarevných kšiltovek ruských a polských turistů konejšivě jistě. Hned vlevo, jen pár kroků k vyhlídce, jedné z nejnádhernějších, je nenápadný výklenek a z něj můžete vejít do Starbucks. Ano, správně, Prague castle Starbucks Vás vítá.

Pravdou je, že stejně jak si dopolední počasí říkalo o procházku, Starbucks si říkal o posazení se na cappucino se slevou na ISIC. Nemám negativní ani vyloženě pozitivní postoj k tomuto konkrétnímu řetězci rychlého kávového občerstvení, je jedním z těch dražších, ale zároveň kvalitnějších, jak servisem, tak nabídkou. Cappuccino které jsem dostal mělo správnou teplotu, mléko bylo dobře našleháno, navíc k mému jménu na kelímku bylo přikresleno srdíčko. Slečna se mnou sice omluvně odmítla komunikovat španělsky, ale její angličtina byla docela slušná. Zvládl jsem si vyhádat dokonce i tu slevu, která na jednu kávu činila asi dvacet korun. Nikdo ani nechtěl vidět mou průkazku.

Kavárna je rozdělena na dvě části. Obě mají hodně co do sebe. V té vnitřní se najednou ocitáte sedíce ve výklenku s výhledem na Prahu, možná, že právě v těchto místech kdysi sedával šikovný řemeslník nebo pilná přadlena. Nebo taky ne, a já viděl jen příliš historických dramat z doby středověku.

Venku naopak terasa uchvacuje svým břečťanovým porostem, rafinovanou ukrytostí, stejně tak nádhernými scenériemi. Být v tomto městě turistou, určitě se tu na čas zastavím, vychutnám si to šumění desítek hovorů v cizích řečech, klid, příjemný pohled na matku měst stověžatou Prahu. Navrch ta káva v kelímku je přesně to co čekáte, snad i máte rádi. Tři cukříky.

Oběd v ... Café Ermitage

Milá překvapení se vždycky lépe popisují, předávají, vůbec se o nich jednoduššeji rozjímá než o hnusech, podrazech, nesprávnostech. Já jsem se nechal takto mile překvapit nově otevřenou restaurací, která zaujala velevýhodnou pozici téměř přímo naproti děkanátu mé fakulty. O to lépe, třeba bude kam chodit na oběd. Café Ermitage by v tomto ohledu sloužila dokonale, pokud bych si na účet každý měsíc dodával trochu jiné sumy, než tomu bylo doposud. Netřeba však předbíhat.

V jednom z posledních skoroletních odpolední jsem se vydal prozkoumat toto restaurační zařízení, pyšnící se honosným jménem, honosnou prezentací, v neposlední řadě také honosnými cenami. Chlápek na banneru je mi lehce povědomý, nakonec se rozvzpomenu, že to je onen vizionář, který má na svědomí Piána v ulicích. Hned se mi vchází o něco radostněji.

Interiér je jedním slovem úžasný. Takto nějak si představuji onu petrohradskou poustevnu. Atmosféra je klidná a milá, včetně hudby, usmívající se obsluhy, nastavení světel a stínů. Jakmile se posadím, ihned je u mě slečna servírka, všechno jde jako po másle. Objednávám si pití, mají tu Poutníka (jak jinak), docela široký a poměrně cenově náročný výběr všemožných vín, Milan Nestarec a jeho Běl je také jasná volba.

Menu je stále ještě cenově dostupné, kolem stokoruny si můžete vybrat ze tří jednoduchých jídel, polévka je v ceně. Dneska je čočková, ale to co dostávám na stůl ani trochu jako čočkovka nevypadá. Po první lžíci přicházejí na řadu ta milá překvapení. Ač přede mnou stojí něco, co vizuálně připomíná dýňovou polévku s kapáním, chutná to jako perfektní krémová čočková polévka. Textura tohoto pokrmu je skutečně hladká, něco, co ve spojitosti s čočkou úplně nemám. Jedna nula pro Ermitage.

Druhý chod - okurkové risotto. I když je na tabuli napsáno gramaticky správně, pořád tan nějak čekáte, že vám donesou rýži plnou tlustého masa s oschlou okurku. Všichni kývou. Samozřejmě, že tady jde úplně o něco jiného. Je lahodné, máslové, ze správné rýže, uvařené správným postupem. Jedním slovem : "Bonissimo".

Na závěr ještě espresso, které se rozhodnu vypít na pohodlné zahrádce s výhledem na pohřební ústav. Tady příjde jedno, nutno zdůraznit, že první i poslední zaváhání. Káva je naprosto v pořádku, jak chuťově, tak stran servisu. Když se ale pídím po tom, co piji, dostanu usměvavou, ale poměrně stručnou odpověď : "Arabiku". Ok, tak to bychom měli.

I když celá návštěva tady nevyšla úplně levně, opět mám po dlouhé době pocit, že jsou místa, kde to dělají ne jen s nadšením, ale i s potřebnou dávkou zkušenosti, stylu, prostě všeho co k dobrému gastronomickému podniku patří. A to si zaslouží čtyři mramorové sloupy s jónskou hlavicí.

Pekařství-Café u koleje Kajetánka

Kvůli naivní představě, že se většina lidí snaží splnit si své povinnosti včas, jsem zůstal viset, alespoň co se týče mého finálního ubytování na letošní rok, ve vzduchoprázdnu. Naštěstí, díky ochotným kamarádům (mohl jsem taky zůstat viset na Hlavním nádraží, a tam se prý nepřespává nic moc), ne úplně bez útočiště. Ono sanktuárium je pokoj na Kajce, který není můj - už mi ten leitmotiv letošního léta leze trochu na nervy. Navíc kluci odjeli před měsícem pryč, všechno vypli, odvezli s sebou. Abych to zkrátil, rozhodl jsem se posnídat venku. Ráno bylo chladné a deštivé, takže cestování za potravou daleko nepřicházelo do úvahy.

Vývěsní štít vyvedený v podivně béžově hnědé hlásá snídaně, čerstvé pečivo, kávu, inu všechno po čem toužíte, když ráno vstanete do takové plískanice. Přeběhl jsem těch pár mokrých metrů, zář, která slibovala teplo, křupavý rohlík a vajíčko, na mě přívětivě pomrkávala.

Musím ještě předestřít drobné preludium. Bydlel jsem tady ještě když na místě, kde dnes stojí kavárna byla pobočka České pojišťovny, do které nikdo nikdy nechodil. Když konečně tuhle pobočku zrušili a cedule hlásala budoucí otevření kavárny a pekárny, myslím, že nejedna duše zde ubytovaného studenta zaplesala. Bude pečivo, bude blízko a tak dál. Po pár prvních návštěvách mé nadšení zase rychle ochladlo. Za pultem stála žena se špatně skrývaným ruským přízvukem, bylo sice milé, že se mě ptala, co bych chtěl, aby se v pekárně objevovalo, jedním dechem však dodávala : "Včera jsme tu toho měli tooolik, ale jak se to neprodá tak se to musí vyhodit..." Skutečně, její výběr v tu chvíli byl bídný. Ale i ten bídný výběr byl předražený, navíc ne dobrý. Holt to chce pracovat s tím, že je tu kolej, kde bydlí 1500 studentů, kteří většinou milujou akce, slevy, upoutávky, tomu své podnikání přizpůsobit. Dlouho jsem tam potom nezašel.

Až teď, kdy jsem se chtěl bez starostí nasnídat ( Můžu si za to skutečně sám?). Objednávám si kávu s mlékem, snídaňové menu se slaninou, potom se chystám dát si i něco sladkého. Hned ze začátku - je to tu neúměrně drahé. To se nezměnilo. Dokud paní vedoucí nepochopí, že jí vydělá prodej levného ale ve velkém množství vydávaného pečiva, ne prodej pár předražených (navíc chuťově nevalných) kousků, bude to tady stále prázdné.

Usedám ke stolku, na menu nabízí "pikolo" a podobné zla, jen poznamenávám. Káva je ucházející, ale žádný zázrak. A pak to příjde. Po nějaké té minutě dostanu košík s pečivem. No, říkám si, na to, že za snídani dávám 65 Kč, bych uvítal víc než čtyři malé krajíčky chleba. Zvlášť v pekárně. Když si ale kousnu, opustí mě veškerá naděje. Chléb je Boží dar, ale tohle je hnusný kus plastu, bez chuti, konzistence skelné vaty, navíc oschlé. Brr. Džus je klasický nejlevnější Relax, umělá chuť je nezaměnitelná.

Právě jsem si uvědomil, že ač jsem tady sám, který čeká na snídani a obchodem mezitím prošel jeden pán co si přišel koupit pět rohlíků, už čekám na volská oka se slaninou za šedesátpět skoro půl hodiny.

Nakonec mi paní přinese talířek. Ano talířek, protože i když si říkám, že cena a příprava odpovídají kompletnímu obědu na malém městě, dostanu před sebe dvě volská očička, tři tenké plátky rajčete a okurky. Připomínat, že zelenina vlastně vůbec nechutná, protože je to rajče za dvě koruny z Billy, vajíčka jsou spíše křepelčí velikosti, taky nějak neoslňují svou chutností... asi nemusím, protože od začátku je tu všechno špatně. Vyzkouším ještě koblihu, ale ta to nezachrání, i když to je dle mého celosvětový úkol koblih - zachraňovat den.

Pokud tedy potřebujete snídat a jste čirou náhodou poblíž Kajetánky, zůstaňte radši o hladu. Tohle je i mimo můj dost benevolentní hodnotící žebříček.

No. 292

Letos v Mikulově podniky vyrašily jak ony pověstné hřiby po zapářce, jak o tom svědčí například recenze Kuk na tomto blogu. Vznikl tu také jeden all round podnik na dříve tolik frekventované ulici Piaristů. Snaží se možná nevědomky obnovit slávu víkendových tahů v této lokalitě, kdy jste v pátek v podvečer mohli začít na jednom konci a v neděli po obědě odejít domů plní zážitků. Jestli se to podaří vrátit do této podoby těžko říct, každopádně v No. 292 se momentálně schází většina společenského Mikulova.

Spojení kavárny, restaurace a klubu je citlivě skloubené, designově povedené a funkční. Pokud hledáte místo, kde si dát dobrý drink nebo posedět na kávě, popřípadě poobědvat, všechno tu je.

Já jsem jedno předobědové dopoledne strávil s M. ve výše zmiňované kavárně. Má představa o tom, že vizuální čistoty lze dosáhnout unifikací prvků a střízlivostí pozadí tady vzala za své. V členěném prostoru je každý stoleček jiný, dokonce každá židle je kus sám o sobě. Překvapivě to funguje velmi dobře. Ač je prostor otevřen nedlouho, je útulný. Tento pocit nebyl zhacen ani naší naprostou osamělostí. Je pravda, že v úterý v jedenáct moc lidí v tomto městečku na kávu náladu nemá.

Příjemná slečna servírka v nonkomformním pracovním úboru se celou dobu usmívala, z reproduktorů jsme dostávali poctivý příděl kavárenské hudby ve stylu kvalitních amerických písničkářů. To všechno v kombinaci s povedeným interiérem působilo vysloveně dobře.

Klasická kávová kombinace espresso a cafe latte se také vydařila více méně na jedničku. I když se slečna ujišťovala jestli chci skutečně espresso (v lístku je ještě v nabídce ristretto), ve sklenici s latte byla nepochopitelně lžička už od servisu (vevnitř, vložená), chuťově byly obě kávy vyvážené, espresso se správnou cremou i poměrem chuťových složek, late vypadalo vizuálně bez chyby.

V Mikulově pořád platí, že se tu dá za málo paněz pořídit docela dost muziky, částka 75 Kč za dvě kávy je toho důkazem. No. 292 si zaslouží hodnocení zřídkavými čtyřmi různorodými židlemi.