Oběd v ... Restaurace Svatého Ignáce

Pomalu začínám upadat do mrákot, nebylo by to tak zlé, kdyby se přede mnou neodvíjel neobyčejně zajímavý příběh postupující seborhoické dermatitidy . Přednášející má dnes obzvláště vysokou kadenci, takže po čtvrt hodině jsem nenávratně ztracen. Telefon ohlašuje lakonický obsah zprávy : "Oběd?". ANO!

Už docela dlouho chodím dolní částí Ječné pěšky, myslím že je to rok, možná rok a půl, co se v nadhlavníku při samém konci ulice objevila plachta s pozváním do restaurace Svatého Ignáce. Vyvěšené ceny za polední menu vypadají více než lákavě. Nikdy jsem se neodhodlal do hospody samotné, nevím jestli mě odradilo jméno, ústí sterilní chodby, které Vás přivítá nebo ten divný svíravý pocit v podbřišku. Tentokrát jsme se rozhodli a vstoupili jsme.

Po překonání chodby dveře doprava, klasický dvorek mezi domy, na staré Praze je snad u každého domu, to je pro mě fascinující, okouzlující a mám to prostě rád. Tento je navíc obsazen zahrádkou, odhadem s třiceti místy. Vzhledem k roční době se židličky způsobně opírají o hrany stolů - na zahrádce věru sedět nebudeme. Na konci dvorku je "průčelí" samotné hospody. Vejdeme dveřmi.

Efekt prázdné hospody mě opět přimrazí na místě. Začnu si říkat, jestli to skutečně mám zapotřebí atd. V sekundě přijde pozdrav od baru, usazení. Posadíme se. Já si trochu oddechnu, protože hned za námi vchází stará paní, po ní dvojice mužů, tři zdravotnice... V pravdě ještě než dostanu polévku je hospoda plná. Zjevně další z obědových destinací Karlova náměstí. Nejprve tedy nabídka. Můžete si dát Hlavní jídlo (pět na výběr) za 79 Kč. Můžete si dát polévku (jedna na výběr, což věci značně usnadňuje) za 29 Kč. Můžete si dát Celé menu za cenu 99 Kč s tím, že dostanete polévku, hl. jídlo a malé pivo či vodu. Můžete dostat k jídlu salát za 15 Kč. Navíc mají v době oběda zlevněnou vodu a pivo. Jednoduše brilantní.

Pivo- slečna FF si dala malý ležák Lobkowitz. I když je to dvanáctka je lehká, místy působí až řídce, myslím že nebyla úplně ideálně naražená. Celkově osvěžující pivo, k obědu dobré. Já si dal řezané, které mi bylo nařezáno pravděpodobně z Lobkowitze a černé Černé hory. Tady přišel velký smutek, sklenice smrděla jak kanál, zjevně pořádně nevymytá. Řezák se spíše klonil na stranu černého piva, asi byl změřen křivým metrem. Pivo na čtvrtinu možného výkonu.

Kulajda byla přinejlepším rozpačitá. Horká, správně nakyslá, působila sebejistým dojmem, než jsem zalovil. Bylo to totiž jako promáchnutí, jako krok do prázdna. Nakonec jsem vymyškoval jednu bramboru, tři sterilované žampiony. Takže chuť tam byla (v polévce), ale hutnost ne. Padesát na padesát, to není dobrý výsledek.


Hlavní jídla byla o poznání lepší. FF měla sekanou s bramborovou kaší. Té bylo kopec, navíc udělaná z brambor, byla dobrá. Sekaná taky, plátky tenké, chuť masa hutná a kořenitá. Já si dal smažený hermelín s brusinkovou omáčkou a hranolky. Hranolky byly tenké, trochu studené, ale dlouho jsem otálel, protože nesnáším, když si spálím o smažené věci jazyk. Hermelín byl dost slaný, ale jinak dobře udělaný a byl veliký. Co už tak skvělé nebylo byla "brusinková" omáčka, což byla jakási solamilová šlichta bez chuti. Dva kousky čerstvé zeleniny plus suchá petrželka na hermelínu to nevytrhly. Hodnoceno procenty - 75.

A máme tu výsledky, po zprůměrování nám vychází průměr. Svatý Ignác (Hospoda se skutečně jmenuje po onom světci, jeho životopis je ve zkratce uveden na na webu. Nechápu proč, žádnou souvislost jsem nevyzkoumal.) je restaurace kam se vyplatí zajít na oběd, dostanete ho rychle, panuje tu příjemný ruch (platí právě kolem oběda), hlavní chody za 79 Kč jsou poživatelné. Na pivě by se zasloužilo zapracovat. Poloha je vynikající, v létě musí zahrádka skýtat vítané zátiší v rozpálené Praze. I pro hladové obědáře.

Oběd v … Hostinec u Kalicha

V tomhle deštivém počasí se mi nechce nikam daleko chodit. Hlad ale přichází s železnou pravidelností, je mu absolutně jedno jak venku je. Na začátku semináře, který se konal v ulici Na Bojišti, nám byla „doporučena“ restaurace u Kalicha, kam můžeme před výukou zajít na oběd. I přes drobné výtky (cena, kvalita jídel), jež pan profesor zmínil, jsem se rozhodl zde najíst. Absolutně jsem netušil do čeho jdu, ty jeho výtky totiž měly být brány vážně. Do hospody tohoto typu jsem skutečně chodit neměl, nicméně stalo se, už to nejde odestát.

 

Už při focení venku si mě všiml kouřící postarší pán. Následoval mě dovnitř. Vyklubal se z něj provozní nebo možná spolumajitel, jeho pozici v tomto lokálu jsem si neupřesnil. Po pár zdvořilostních frázích mě opustil, aby mi přinesl ukázat lahev osobně věnovanou bývalým prezidentem Havlem, u toho náš veškerý kontakt skončil. Toliko milého v tomto pohostinství.

Hospoda U Kalicha je koncepčně pojatá vskutku švejkovsky (bohužel se vším všudy), na což odkazuje mnoho indicií a reálií. V době mého vstupu byla obrovská ratejna naprosto prázdná, bez hudby, což samo o sobě zapůsobilo docela skličujícím dojmem. Rozlehlý prostor je zjevně koncipován pro objednané akce a nájezdy turistických skupin. Při pohledu do jídelního lístku mě polilo horko, hlavně co se cenové hladiny jídel týče. Jídla mají standardizované ceny začínající na 250 korunách, pivo za šedesát. Kvalita jídla ani pití tomu naprosto neodpovídá, jenže vysvětlujte to polským turistům, kteří chtějí zažít „originál Švejk restaurant“. V rámci honby za jakýmkoli gastronomickým zážitkem jsem se po páté přemluvil zůstat. Objednal jsem si.

Doporučen mi byl Český talíř, jehož hlavním obsahem je kachna a zelí. Měl jsem chuť spíše na hovězí, navíc co by v této hospodě, koncipované prudce česky, měli umět lépe než guláš. Objednal jsem si tedy guláš. Postarší číšník se mi snažil vnutit ještě nakládaný hermelín, což jsem s díky odmítl. Milé je, že i přes svůj věk je schopný ho nabídnout minimálně v pěti jazycích, žádné mazání, zkušenosti jednoznačně vítězí.

Prve pivo. Za vyděračskou cenu šesti pětek dostávám plzeň, která je přinejlepším průměrná, působí vodově. Ke konci (to se s tím nepárám) je úplně bez chuti, pěna padá rychlostí blesku. Servírují tu i tupláky, ale mám omezený limit na účtu, radši jsem se ani nedíval kolik stojí.

Jediné, co se na jídle dá hodnotit kladně, byla rychlost se kterou jsem ho dostal. Skoro ještě nedozněla okřídlená věta: „dám si guláš“, už tu byl. Kopeček masa, pár kroužků cibule, feferonka a pět tenoučkých knedlíků, z nichž jeden houskový s petrželkou, zbytek klasik bílý univerzál. Tahle knedlíková variace zapůsobila veskrze znepokojujícím dojmem. Na první pohled to vypadá, jako by Vám servírovali něco ze včerejška. Pustil jsem se do jídla. Chutnalo to tak, jak to vypadalo. Guláš tradičně zahuštěný čímsi, první dva kusance masa dobré,  pak to přišlo. Ten nejmonstróznější úkrojek … byla čistá flaxa, bez kouska masa, málem jsem klopil zpátky. Miluji guláš z kližky, pokud to není čisto čistá kližka. Kuchař by si na tohle měl dát pozor. Celková chuť jídla byla nevýrazná, hodně citelná po mouce, smutný pokus o dochucení. Za cenu tří gulášů v normální hospodě, pouhopouhá bída.

Návštěvu tohoto podniku nelze doporučit. Co lze tak od ní odradit. Za cenu 310 Kč jsem dostal nedobré jídlo a nedobré pivo. Pokud chcete dobrou českou kuchyni rozhodně zkuste Lokál, U Parlamentu nebo podobnou hospodu. 

Degustation ... Vinařství Josef Valihrach

Středeční večer byl v Míšeňské věnován věhlasnému vinařství Jožky Valihracha z Krumvíře. V půl sedmé sice sklep praskal ve švech, nicméně vinař uvízl v deštivé a rozsekané Praze. Začínalo se tedy dvěma nultými vzorky. Jak vlašák od Patrika Staška tak Veltlínské zelené od pana Iliase jsou skvělá vína, navíc tak trochu kontrastní k produkci pana Valihracha, sommeliér který je představoval byl vtipný, pohotový a celkově orientovaný. :).

Po příjezdu samotného vinaře se rozjela degustace v rychlém tempu, Jožka toho moc nenapovídá, zato co řekne, má svou váhu. Hodně se mluvilo o oceněních, kterých mají u Valihrachů moře, technologii, selektovaných kvasinkách, redukci sklizně, prostě o všem co dělá výjimečné vinařství výjimečným.

Vína jsou dražší, prodávají se převážně starší ročníky (klidně i pět, osm let zpátky). Jsou bez výjimky výjimečná, ať už výrazem, odrůdou nebo svou vyzrálostí. Firma je skutečně rodinnou záležitostí, paní manželka je distinguovaná a inteligentní dáma, která skvěle doplňuje svého manžela. Ten má rád červené mašličky, jednoodrůdová vína a řešení technologických, i všech ostatních vinných problémů "s chlapama" ve sklepě. Říká, že víno je pro něj koníčkem, já zase říkám, že zpracování 20 ha je pořádný kůň, možná už trošku slonoidní. O vinohrady se stará bratr, takže rodinnost této firmy je skutečně nefalšovaná.

A teď již poznámky z degustace, které se mi podařilo v té skrumáži těl naškrábat...

(0.vzorek) Ryzlink vlašský 2008 Naturvini
Aromatika rozkvetlé pálavské louky, mateřídouška, citrusy a jejich sušená kůra. V chuti mineralita lomného bloku. Nádherný plný koneček, malinko zbytkového cukru. Tohle si představuji jako pití při letním večeru, před sklepem, západ slunce, milá společnost.

(0.vzorek) Veltlínské zelené 2010 Vinařství Ilias
Podchlazené překvapivě svěží, aromaticky vyvážené, s říznou kyselinou, která umírňuje cukr. Víno typické ročníku 2010, hodně cukrů a hodně kyselin.

Ryzlink rýnský 2006
Z prvního nárazu jakoby umělé hmoty přechod do mnohem přirozenějších tónů hrušky, postupně až do její kandované verze. Tóny dřeva, kouře, rafinovaný propletenec. Hlinité, těžké a docela alkoholické. Lesy, louky, lán, jednoduše rustikální venkov.

Chardonnay 2008
Ohromující, svěží vůně, naprostý opak předcházejícího vzorku (RR 2006). Víno pochází z vlastních klonů vzniknuvších z původních klonů francouzských. Málokdo to dnes dělá, o to je to zajímavější. Vyvážený poměr kyseliny a extraktu. Dárkový koš plný exotického ovoce, marmeláda z pomerančů, chutnney.


Chardonnay 2004
Noblesní, uhlazené, celkově komplexní. Jemné tóny z celého ovocně-minerálního spektra. Toto víno je jako procházka botanickou zahradou, sekce tropy.

Chardonnay 2007
Medově řeřichové. Linka a rukopis vinaře je v této minivertikále čítající tři Chardonnay už zcela zjevný. Kyselý alkohol a šťavnatá kyselina. Dlouhé jako D1, kyselina je výrazná, ale tak něják příjemně.


Sauvignon šedý 2010
Jediné mladé víno v degustaci. Výrazně je cítit jostou, brusinkovo-bezinkové esence, svěžest. V druhé vlně čerstvě posečené kopřivy, v chuti je to přesný plastický obraz aromatu, s citrusy. Tóny pórku (někdy sám sebe děsím).

Rulandské bílé + Sauvignon blanc 2007
Čich je uzavřenější, čistě vinný, avizovanou barvitou tóninu necítím. V chuti suché, lehké, banánovo-smetanové.

Rulandské bílé + Sauvignon blanc 2009
Ještě brutálněji posečené kopřivy. Možná posečené rotační kosou. Vůně je tak intenzivní, že ji boháči používají místo čpavku, křísí tak i své drahé téměř zesnulé příbuzné, kteří reagují jen na vůně libé. V chuti je všechno pěkně promísené a zapečené do sebe, křupavoučké, ovocně buchtoidní. ANO!

Tramín červený 2008
Sladká tečka na závěr, ovocný kompot s horou cukru, ve vůni je to sladké, v chuti je to sladké. Broskvovost.

Modrý portugal 2006
Jedna láhev měla korkovou vadu, jedna s lehounkými těkavkami, ta poslední, která byla v pořádku se ke mně bohužel nedostala.

Frankovka 2006
Lehounká typická Frankovka, postavená na kyselině, jahodová, rybízová, lesně ovocná, třešňová marmeláda a červené lízátko bez žvýkačky.

Cabernet Moravia 2007
Plněné švestky švestkama, hrubší tříslovina, typický projev odrůdy. Víno působí nicméně trošku povrchněji, z pléna zaznělo že CM jako odrůda "už není co bývala". Je to nicméně typický cabernet.

Dornfelder
Divočina s podtextem tříslovin a rybízu. Na nose rozhárané, opět švestky a lehká košťálovitost.

Rulandské modré 2003
Animalita a ovocnost - tóny moravských pinotů, které značí špičkovou kvalitu suroviny, citlivé zpracování a správnou maturační dobu a techniku. Noblesní struktura, krásné jakoby vlnkovité tříslo. Víno je dlouhé, přitom lehce pitelné, neunavuje, vybízí k dalším douškům. ANO!

Bonusový vzorek: Cabernet Sauvignon + Carmenere 2007
Sladké švestkové pyré, tříslo a nastupující hořká čokoláda, kakaový prášek, hlubokost spáleného kraje buchty. Jednoznačně ANO!

Oběd v ... Golden tikka

Skoro to vypadá jako bych se dal na objevování národních kuchyní. O víkendu to bylo Maďarsko, dnes jsme vyrazili do indické restaurace. No, indické, kuře tikka masala bylo prohlášeno za pravé národní jídlo Velké Británie. Alespoň co se hospodských jedlíků týče, Indie je zjevně stále součástí nádherného Britského impéria. Ale to jsem se dočetl dnes večer na wikipedii, rozhodnutí jít se najíst do Golden tikka padlo o mnoho dřív. Důvodem bylo něco o hodně prostějšího než touha objevovat. Správně tušíte, byl to hlad.

Golden tikka je nenápadná resturace, která je ukrytá v nově vystavěném komplexu budov za lékařským domem na I.P.Pavlova. Na to, že tu nějaká restaurace vůbec je, upozorňuje jen áčkový poutač na chodníku a skromný vývěsní štít. Když se odvážíte dovnitř, přivítá vás sterilní chodba s pár schody. Jakmile je vycupkáte, nastane údiv. Za automatickými dveřmi je poměrně rozlehlý prostor, který je vyvedený ve žluto-oranžové, čistý, jednoduchý. Lámanou češtinou vás vítá a zároveň odvádí ke stolu snědý číšník v košili s vestičkou. Jakmile jsem ho uviděl, zauvažoval jsem, jestli jsem nepřešvihl svůj horní cenový strop vyměřený pro obědy.

Po usazení a spoustě úsměvů ze strany personálu ( ano jsou skutečně takoví, až jim to místy je těžké věřit), dostaneme na stůl okamžitě konev s vodou a dva hrnečky. Stylově, kovově, geniálně. Obědové menu je jednoduché, mají asi šest jídel, jedno z toho vyloženě vegetariánské, zbytek je variace na slavné kuře tikka masala. Všechny mají na konci přidané slovíčko "menu", což mě lehce zneklidní. Já si dám Chicken Tikka Masala menu a slečna FF si vybere Kuřecí menu. Objednáváme si každý ještě malou plzeň, což s odstupem moc nechápu. Pivo v tomhle tipu hospody samozřejmě není žádná hitparáda. Tanková Plzeň v Lokále je tanková Plzeň v Lokále. Takže pivo v Tikka Masala ne, bylo docela řídké.

Zatímco čekáme, kolem panuje čilý ruch, zjevně je toto další z restaurací, kam chodí lidé pracující v okolí na oběd. Hraje tu perfektní muzika, výběrový styl amerických seriálů takže jsem nadmíru spokojený. Po nějáké té době, která byla lehce pod hranou únosnosti, po kterou jsem ochotný čekat na oběd, nám usměvavý číšník přinese dva kovové tácy. Na keramiku zapomeňte, tady se jí z kovových misek, plat a kotlíků. Tohle vidím před sebou o hodně radši než otřískaný cibuláč.

Já mám před sebou dvě větší a jednu malou mističku. V té je načervenalá tekutina která nádherně voní směsí rajčat a kokosu. Ve dvou dalších miskách rýže a samotné kuře tikka masala, což jsou kuřecí kousky v omáčce. Ta existuje v tisíce variantách, většinou v ní bývá koriandr, rajčata, cibule... Fantasii se meze nekladou. Usoudím, že červená tekutina je omáčka na rýži, tak si ji na ni s gustem vyliju. Udivené pohledy kolemsedících mě usvědčí z mé trestuhodné nevědomosti. Přivolám tedy usměvavého Inda, který mi sdělí, že je to polévka. Budiž, nikdo není dokonalý. Slečna FF potlačuje smích za výrazem " I told you so". Zbytek tedy sním jen tak. Je to neuvěřitelně lahodná, voňavá věc. Je jí málo, tak na 15 lžic což je super- nikdo se nechce zašvihat polévkou před hlavním jídlem. Kuře je skvělé, omáčka je smetanová, lehce pálivá, kořeněná a s podlouhlou rýží se strašně dobře doplňuje.

Slečna FF má tác, na kterém jsou v jednotlivých oddílech kuře ve špenátu (také lehce pikantní, špenát je jemný, řekl bych ušlehaný), také rýži, kořeněné brambory (ty jsou uvařené a poté ještě dopečené) a jogurtovou omáčku. Všechno je dobře dochucené, zajímavé. Polévku má také.

Se dvěma malými pivy jsme se dostali na částku 320 Kč, což je horní limit na oběd pro dva. Za své peníze jsme dostali skvělou obsluhu, vynikající "exotické" jídlo, které bylo v naprostém pořádku. Oběd v centru Prahy, tentokrát byl skutečným požitkem. Goldem tikka si mě získala, na rychlý pracovní oběd nebo prostě oběd s přáteli naprosto ideální.

Oběd v ... Dudás Csárda Restaurant

Víkend trávím na koleji, převážně studiem. Logicky vyvstává otázka, co jíst. Svépomocné vaření zabírá čas, takže většinou vyberu osvědčenou restauraci, která je blízko, vaří tam dobře, zhruba vím co můžu očekávat. Tentokrát padla volba na Dudáše, maďarskou restauraci, situovanou pár minut chůze od koleje. Hned vedle je Billa, nakoupím si i jídlo na večer. Venku je navíc krásně, podzimní slunce přes poledne docela hřeje. Přímo to zve k procházce ehm... do hospody na jídlo.

Většinou sedáváme na zahrádce. Je velká, místo se zde většinou i přes oběd najde. Interiér na mě při pár letmých pohledech nepůsobil moc lákavě, tentokrát mi nic jiného nezbude, bez bázně a hany vcházím dovnitř. Chtělo by se říct, že výzdoba hospody působí mile, folklórně a tak nějak rodinně. Nepůsobí. Imponuje spíš skladištěm odložených rekvizit záhoráckého mužáckého souboru. Na různých místech jsou nastavěné věci, bez ladu a skladu, do nich se mísí výdobytky moderní techniky - lednice Coca- Cola na chlazené nápoje, platební terminál atd. Nechám se usadit hned vedle studny, u které ostražitě hlídá otlučený vodník v životní velikosti. Okamžitě si obednávám pití. Už cestou ve mě klíčila myšlenka dát si víno. Ve většině barů a restaurací to neriskuji (mám na mysli rozlévané víno), nač si kazit potenciálně dobré jídlo. Nechci si dávat pivo, které tady není zrovna prvotřídní, zároveň mě zajímá, jak to bude vypadat.

Ptám se jestli mají víno. Odpověď je kladná. Po chvilce mlčení ze strany číšníka se snažím upřesnit si, co že to vlastně mají. Odpověď je odzbrojující. Mladý muž bezelstně prohlásí : "Máme bílé domácí víno a červené domácí víno." Potlačuje smích se snažím vydolovat odrůdu. Neví, ale slibuje mi, že se zeptá. Řeknu si o deci červeného. Dávají jen čtvrt a půllitr, ale slíbí mi, že se zeptá. Objednám si ještě perlivou minerálku a fotím si dekorace.

Po chvíli mi přistane na stůl minerálka (chválím, že skutečně perlivá, většinou dostanu jemně perlivou a nikdo se nad tím nepozastaví, nevysvětlí), jsem dotázán na svůj výběr krmě. U Dudáše mají i přes víkend stálou nabídku čítající asi patnáct jídel. Vaří ji do tří a ceny se pohybují kolem 90 kurun. Dám si tedy kapustnicu (25 Kč) a kuřecí tejfolos s nokedlemi. Zároveň mi číšník sděluje: "říkali, že deci si dát nemůžu, jen ten čtvrtlitr nebo půllitr". Ptám se po ceně džbánku, dostávám tak trochu recyklovanou odpověď, že mi to zjistí. Informovanost personálu o vlastních produktech by potřebovala zlepšit. Docela dlouho čekám na polévku, mezitím se dozvím cenu vína : 55 Kč. Objednám si ho i když vím, že bych neměl.

Není polévka, není víno. Čekám. Po ne úplně zanedbatelné době dostanu polévku. Vzhledem k dvěma obsluhujícím na place, mě čekání dvacet minut docela mrzí. Víno nikde. Pouštím se do jídla. Polévka je dobrá, zelí, uzenina i maso by se našlo. S majoránkou bych trochu šetřil, než jsem se probojoval k hladině, chvíli to trvalo.

Snažím se upoutat pozornost, víno ještě nedorazilo. Nakonec si mě všimne agilnější z dvojice, chybu rychle napraví. Víno není vyloženě špatné. Je lehce podchlazené, to je dobrý trik jak ne moc dobré pití alespoň malinko vylepšit. Odrůdu se už ani nesnažím zjistit, vím jakou bych dostal odpověď ("Já vám to zjistím"). Subtilní, v chuti absolutně bez třísla, kyseliny, čehokoliv. Ale není naoxidované, jestli je ředěné tak ne moc. Postupem času, jak se otepluje, to je čím dál horší, ale kolem a kolem čtvrtlitr, který vypijete ve dvou skoro hned, dokud je ještě studené - může být.

Ještě než dojím polévku už mám na stole druhé jídlo. Nevím proč tohle obsluha dělá, ale nesetkal jsem se s tím poprvé. Kuchař zjevně vyznává heslo "V jednoduchosti je krása". Cokoliv si totiž dáte, je v podstatě variace na guláš, a to buď pálivý, s paprikou, nebo "smetanový". Až jednoho udiví, že nabízí patnáct různých jídel. Ať už se to jmenuje guláš, perkelt, tejfalos nebo jinak jsou to prostě kousky masa v omáčce s přílohou. Proč ne, mám to rád. Speciální příloha, kromě klasiky jsou nokedle, což jsou malé nočky, velmi chutné. Skvělé je, že tenhle základní postup je tu dokonale zvládnutý, takže když tu nejíte moc často, je to vždycky radost.

Desert neriskuji (variace palačinek - s medem, marmeládou a ořechem), vedle je geniální cukrárna, o té však někdy příště. Zaplatím přesně 200,-. Číšník (agilnější) se ptá, jestli všechno bylo v pořádku. Neměl jsem sílu říct, že všechno ne. Nakonec, návštěva této hospody nebyla úplný propadák. Dobře a levně se najíte, většinou celkem rychle, výstřelkům personálu se alespoň zasmějete.

Degustation ... Luisa s.r.o.

Úterní večer byl jako stvořený k degustaci vín, které nabízí společnost Luisa s.r.o. Jen co jsem se vymanil ze spárů vzdělání, zamířil jsem rovnou na místo určení. Vinografí sklep, první hosté a teď už ona skvostná vína.

Nový Zéland Fusional Sauvignon blanc 2009

Tradiční Sauvignon z oblasti asi nejznámější a nejproslulejší oblasti této odrůdy - Malborough, Nový Zéland. V chuti je klasicky černý bez, vůně je plná, kulatá, ne řezavá tak, jak to někdy tato vína umí. Je zde znát datum sklizně, resp. doba ležení a zrání. Poměrně dlouhá perzistence. V chuti citrusy, až citrónka. Mladé vinice, enologické cuvée, projev podloží bez diskuze.

  

Nový Zéland Chapel Peak Sauvignon blanc 2010

Ve srovnání s předchozím je na nose subtilnější, tóny právě ušlehané smetany spolu s nakrojeným citrónem, jde cítít jakási ledovost. Závany čerstvě posečené trávy. Nemůžu si pomoct, na konečku je lehký tón kouře. V chuti mnohem ostřejší, svěžejší, celkově poréznější a také kratší.

Sancerre Gerard Fiou 2010

Posun do citrusů. Masivní posun do citrusů. Ty jsou doplněny broskvovostí. Je to typický projev odrůdy v kombinaci s vlivem křemenného podloží. Řeže jako kotoučová pila. Aroma se začíná otevírat do pomela, grepu, lehký závan čerstvého ananasu. V chuti čistota, překvapivá délka, brysknost, křišťálovost.

 

Sancerre Le grand roc 2008

Logicky plnější projev, mocný závan všeho, přesun do mangovitosti až banánovitosti. Přechod až do borovicového lesa. Zatímco se procházíš, trháš všechno to ovoce. Je to příjemná procházka. Sem tam narazíš nohou na kámen – to je mineralita. To dřevo všude kolem je sud ve kterém byla půlka z této šarže školena.

 

 

Alsasko Riesling Goldesch M. HUGG 2008

Ve vůni levandule, občas až výstřelky do levnější parfémovitosti. Naftalín líská přes nos zleva zprava. V chuti neuvěřitelně příjemný, středně těžký, dobře pitelný. Mineralita, téměř nepostihnutelná hrubší struktura jazyk lehce podráždí. Alkohol je na současnou dobu nízko. Kyselina správně zakomponovaná, netrčí.

 

Alsasko Riesling Grand cru Altenberger M. HUGG 2005

Tohle je bomba maxima. Obrovský nos, petrolejová hadra hadra. Kombinace s kandovanou grepovou kůrou, přecházející až do tónů koňaku. Ušlechtilé, plné, krásné, naležené. V chuti je to víno velké jako barák s padesáti patry. Na konci geniální lehká hořčinka, plnost, ovocnost, noblesa. ANO!

Burgundsko 1.cru Raphet Pernard Vergelesses 2008

Barikované chardonnay, cítím růže, cítím Lokum, cítím vůni mlýna. Ta vůně je zvláštní, lehce znepokojující. Cítím trochu maskary a pudr. V chuti je to naopak geniální pití, šťavnaté, přímočaré a veselé. Docela nesoulad proti aromatu.

Burgundsko Pommard AF Gros 1.cru Arvelets 2005

Nádherný Pinot postavený na kyselině a ovoci. Tohle vydržíte čichat, jako feťák svoji čáru. Stanete se závislí. Decentní, přitom promyšlená kombinace rybízu, švestek a čerstvých třešní. V chuti lehce pražená káva, noblesní tříslo. Plnost. Grácie. Tento popisek je tak krátký vzhledem k tomu že nemám slov. ANO!

 

 

Vallée du Rhone Saint Joseph 2008

Z počátku docela zmatená vůně, postupně se loupou švestky, černý pepř, pár zvířátek. Po chvíli z toho začne lézt alkohol, ale tak někák příjemně. V chuti je to plné, tak středně. Běžnější Syrah na běžnější pití. Má to pěkný efekt na bukální sliznici.

 

Minervois Aragonite 2008

Syrah a Grenache. Krásný venkov. Pravda. Višňová marmeláda, možná dokonce natřená na palačince. V plnosti chuti je nádherně zakomponovaná kyselina, víno přes plnost aromatu působí svěžím, přímým dojmem. Nakonec, po polknutí, cítím brusinkové pyré.

 

Cahors Chateau St. Didier Parnac 2007

Cuvée převážně tvořeno Malbecem, 20 % je Merlot. Robins o Malbecu říká, že je to rustikálnější Merlot, a je to skutečně tak. Ve vůni je to zase rozhozené, víno bohužel není dekantované, ale postupně přichází ušlechtilé fenolické tony, tabák a doutníkovost. Po prvotním útoku třísla, působí zceleným dojmem, ze kterého rozeznávám hořkou čokoládu a kakao.

Cahors Apogée de St. Didier Parnac

Ušlechtilejší verze předešlého. Zrání v sudu udělalo své a obrousilo hrany. Vůně je neskonale příjemnější, jasnější, profilující se do šípku a čerstvého červeného ovoce. Kyselina je zde výraznější, je to jako košík plný ovoce, do kterého jste právě šlápli. V ústech zůstává dlouho, zbývá po něm pěkná stopa oné kyseliny.

Cahors Vin noir de Chateau St. Didier

100% Malbec. Závěr degustace voní po čokoládě. Přesněji po višních v čokoládě. To je důležitá část té vůně, převažuje, obtáčí se kolem příjemného tónu plnosti. Po polknutí máte právě dojem, že jste snědli višni v čokoládě. Čtrnáct voltů z tohoto velikána dělají kolos. Klidně může zrát, ale už teď chutná vynikajícně