Víkend trávím na koleji, převážně studiem. Logicky vyvstává otázka, co jíst. Svépomocné vaření zabírá čas, takže většinou vyberu osvědčenou restauraci, která je blízko, vaří tam dobře, zhruba vím co můžu očekávat. Tentokrát padla volba na Dudáše, maďarskou restauraci, situovanou pár minut chůze od koleje. Hned vedle je Billa, nakoupím si i jídlo na večer. Venku je navíc krásně, podzimní slunce přes poledne docela hřeje. Přímo to zve k procházce ehm... do hospody na jídlo.
Většinou sedáváme na zahrádce. Je velká, místo se zde většinou i přes oběd najde. Interiér na mě při pár letmých pohledech nepůsobil moc lákavě, tentokrát mi nic jiného nezbude, bez bázně a hany vcházím dovnitř. Chtělo by se říct, že výzdoba hospody působí mile, folklórně a tak nějak rodinně. Nepůsobí. Imponuje spíš skladištěm odložených rekvizit záhoráckého mužáckého souboru. Na různých místech jsou nastavěné věci, bez ladu a skladu, do nich se mísí výdobytky moderní techniky - lednice Coca- Cola na chlazené nápoje, platební terminál atd. Nechám se usadit hned vedle studny, u které ostražitě hlídá otlučený vodník v životní velikosti. Okamžitě si obednávám pití. Už cestou ve mě klíčila myšlenka dát si víno. Ve většině barů a restaurací to neriskuji (mám na mysli rozlévané víno), nač si kazit potenciálně dobré jídlo. Nechci si dávat pivo, které tady není zrovna prvotřídní, zároveň mě zajímá, jak to bude vypadat.
Ptám se jestli mají víno. Odpověď je kladná. Po chvilce mlčení ze strany číšníka se snažím upřesnit si, co že to vlastně mají. Odpověď je odzbrojující. Mladý muž bezelstně prohlásí : "Máme bílé domácí víno a červené domácí víno." Potlačuje smích se snažím vydolovat odrůdu. Neví, ale slibuje mi, že se zeptá. Řeknu si o deci červeného. Dávají jen čtvrt a půllitr, ale slíbí mi, že se zeptá. Objednám si ještě perlivou minerálku a fotím si dekorace.
Po chvíli mi přistane na stůl minerálka (chválím, že skutečně perlivá, většinou dostanu jemně perlivou a nikdo se nad tím nepozastaví, nevysvětlí), jsem dotázán na svůj výběr krmě. U Dudáše mají i přes víkend stálou nabídku čítající asi patnáct jídel. Vaří ji do tří a ceny se pohybují kolem 90 kurun. Dám si tedy kapustnicu (25 Kč) a kuřecí tejfolos s nokedlemi. Zároveň mi číšník sděluje: "říkali, že deci si dát nemůžu, jen ten čtvrtlitr nebo půllitr". Ptám se po ceně džbánku, dostávám tak trochu recyklovanou odpověď, že mi to zjistí. Informovanost personálu o vlastních produktech by potřebovala zlepšit. Docela dlouho čekám na polévku, mezitím se dozvím cenu vína : 55 Kč. Objednám si ho i když vím, že bych neměl.Není polévka, není víno. Čekám. Po ne úplně zanedbatelné době dostanu polévku. Vzhledem k dvěma obsluhujícím na place, mě čekání dvacet minut docela mrzí. Víno nikde. Pouštím se do jídla. Polévka je dobrá, zelí, uzenina i maso by se našlo. S majoránkou bych trochu šetřil, než jsem se probojoval k hladině, chvíli to trvalo.
Snažím se upoutat pozornost, víno ještě nedorazilo. Nakonec si mě všimne agilnější z dvojice, chybu rychle napraví. Víno není vyloženě špatné. Je lehce podchlazené, to je dobrý trik jak ne moc dobré pití alespoň malinko vylepšit. Odrůdu se už ani nesnažím zjistit, vím jakou bych dostal odpověď ("Já vám to zjistím"). Subtilní, v chuti absolutně bez třísla, kyseliny, čehokoliv. Ale není naoxidované, jestli je ředěné tak ne moc. Postupem času, jak se otepluje, to je čím dál horší, ale kolem a kolem čtvrtlitr, který vypijete ve dvou skoro hned, dokud je ještě studené - může být.
Ještě než dojím polévku už mám na stole druhé jídlo. Nevím proč tohle obsluha dělá, ale nesetkal jsem se s tím poprvé. Kuchař zjevně vyznává heslo "V jednoduchosti je krása". Cokoliv si totiž dáte, je v podstatě variace na guláš, a to buď pálivý, s paprikou, nebo "smetanový". Až jednoho udiví, že nabízí patnáct různých jídel. Ať už se to jmenuje guláš, perkelt, tejfalos nebo jinak jsou to prostě kousky masa v omáčce s přílohou. Proč ne, mám to rád. Speciální příloha, kromě klasiky jsou nokedle, což jsou malé nočky, velmi chutné. Skvělé je, že tenhle základní postup je tu dokonale zvládnutý, takže když tu nejíte moc často, je to vždycky radost.Desert neriskuji (variace palačinek - s medem, marmeládou a ořechem), vedle je geniální cukrárna, o té však někdy příště. Zaplatím přesně 200,-. Číšník (agilnější) se ptá, jestli všechno bylo v pořádku. Neměl jsem sílu říct, že všechno ne. Nakonec, návštěva této hospody nebyla úplný propadák. Dobře a levně se najíte, většinou celkem rychle, výstřelkům personálu se alespoň zasmějete.
No comments:
Post a Comment