Hospoda Na Pražci

Zatímco minulý týden celá republika zmírala tropickým vedrem, já jsem zmíral s ní. S lehkou výhodou tréninku pobytu v jižních královstvích jsem každé ráno vycházel vstříc rozpáleným dopravním prostředkům, jen abych s díky zapadl do klimatizované nemocnice. Ve středu už všechno pomalu eskalovalo, pacienti kolabovali, na asfaltu se dělaly bubliny. Když jsem skončil svou každodenní práci, píšu Z. co dělá, ten mi obratem odpověděl, že se jdeme koupat. V okolí je naštěstí dost vodních ploch, nenámítal jsem tedy nic. Vyrazili jsme.

Cesta se nakonec ukázala být jen o něco méně obtížná než bájné putování Společenstva (z původního: "Je to dvacet minut z Hlavasu" se stala kvůli výlukám slabá hodinka). Nakonec jsme ale projížděli kolem lidí rozložených na odstavné koleji do naší cílové zastávky Boskovice. Chvilku jsem se tomuhle stylu rekreace usmíval, než mi Z. oznámil, že se k nim za chvíli připojíme.

Když je třicetpět nad nulou, vy se koupete ve vlastním potu, osvěžením v jakékoli podobě nepohrdnete. Rozložili jsme tedy osušky na beton. Za dunění projíždějících nákladních vlaků jsme plavali tam a zpátky průzračně křišťálovým lomem. Po chvíli na ostrém slunci se začaly přehřívat i vnitřky, nastal čas jít na pivo.

Původní plán byl jít na jedno, což se i v prostředí podniku, jakým je hospoda Na Pražci vzhledem k okolním podmínkám ukázalo jako předsevzetí liché. Jedno je jisté - tady si oslavu narozenin nedomluvíte, zároveň však neskončíte jen s tím pověstným jedním. Zatímco jsme seděli v modrém šeru cigaretového kouře a čekali jsme na půllitry Černohorského piva, Z. mě bavil historkami o tom, jak používali tuhle hospodu při čekání na první ranní vlak.

Slečna servírka špatně odhadla naše úmysly (nebo zprvu dobře?),nedala nám ani lístek, s opakujícími se objednávkami už kreslila typický plot. Objednal jsem si poetického "Utopence z lomu", nakonec to nebyl žádný propadák, ani nazelenalé části, ani kostní úlomky se nakonaly, jako doprovod k celému portfoliu nedalekého pivovaru se hodil skvěle.

Interiér je moderní. To je špatně. Představte si typickou zaplivanou nádražku, kam se slušní lidé bojí od šesti do šesti vkročit, akorát vymalovanou na meruňkovou. Se svítidly s IKEA. Celá hospoda je vyrvaná z kloubu a štamgasti jen smutně pomrkávají do dvoumetrové plasmové televize na pravidelnou dávku odpoledních prázdninových emocí. Ač jsem tato místa nikdy zvlášť nevyhledával, radši bych si sedl k okopanému stolu na rozvrzanou židli, pozoroval na zdi váleček, příležitostně si odplivl do kouta. Tento styl tu stále dlí, ale už jen jako ozvěna dob minulých. Škoda.
 

KUK

Procházky letním Mikulovem jsou vždycky zvláštně kouzelné. Pocity, které zažívala hlavní hrdinka seriálu Vlak dětství a naděje, po letech, kdy se vrátila do rodného města, mě přepadají na každém kroku a to jsem nebyl pryč léta, už vůbec si naprožil válečné hrůzy. Ups, trošku jsem odbočil. Poselství prvního odstavce je nicméně jasné. Mikulov ano, v létě ano.

Navíc hned při první procházce letošního léta narážím na zbrusu novou kavárnu, s příjemně vypadající zahrádkou. Umíním si, že během tohoto týdne to tady navštívím. Spokojeně se jdu procházet dál. Přece jen to láká, když požáry ze čtyř stran, hoří léto.

Dostanu se sem navečer v úterý, takže zvolím kávové posezení na zahrádce. Jak se postupně dovídám, otevřeno je teprve od soboty, komorní vnitřní i venkovní prostory jsou obsazeny. I když jsou nevelké, přece jen to není úplně obvyklé. Zahrádka je řešena hodně komunitně, takže jsem v průběhu konzumace plynule zapojován do rozhovorů zleva sedících tří postarších dam a z prava sedícího mladého páru. Obsuha je můj známý, který se snaží pracovat na stodeset procent, což je ze začátku milé, později už lehce stresující.

Začnu espressem, i když je nutné ujištění "že to malé", alespoň nepadne slovo "piccolo". Nakonec dostanu kávu, která se formátem blíží espressu, chuťově je lehce připálená, ale zemitý charakter to trošku schovává. Mnohem lepší než většina toho, co se tu běžně dostane. Jako druhý chod si chci dát deci bílého. Je s podivem, že tu mají dvě řady Michlovského vinselektu, jednu designovou bublinkovou, druhou myslím něco ze středního ranku. I přes informaci, "že je to trochu rozjeté, tak jestli nebude vadit, že je to kalné", paní u vedlejšího stolu hájí kvality, v podstatě mi nedá na výběr objednávku zrušit. Nakonec jsem rád, i když je skutečně veltlín lehce kalný, stopa po sekundární fermentaci je hodně subtilní, ono taky v těchto typech vína...Inu, veltlín byl jakž takž pitelný, hlavně hodně osvěžující.

Vodu jsem dostal bez ptaní ve stylové lahvi z Ikea, což bych ale bez zapomenuté nálepky nikdy nezjistil. Další nabídka je tvořena klasickou řadou nápojů, domácím chlebem (pečen každý den, údajně vynikající), různým dalším pečivem.

KUK je příjemné místo, pokud se chystáte nasát atmosféru židovské části města, popovídat si, klidně i s neznámými lidmi, nenáročně se najíst. Dávám tři a půl francouzské bagety, kterou naprosto nemám tucha jestli mají. 

Oběd v ... MatsUko

V průběhu mého hned prvního, o to náročnějšího týdne v Praze jsem se plně soustředil na studium. Stran bydlení mi to umožnil půjčený byt v centru, stran jídla stravenky od maminky. Je také navýsost jasné, že když se vrátíte z ráje jídla, města které má svůj velký a kvalitní trh, je nakupování v českém supermarketu docela obtížné. Ale to je jiný příběh, který musí vyprávět někdo jiný. Ve čtvrtek večer, pozdě po poledni jsem dostal chuť na nudle. Nabídka tohoto pokrmu, který už dávno pozbyl své exotičnosti je v okolí víc než bohatá. Proto jsem směle vykročil... no prostě k "číňanům".

Vyhlídlý podnik je na rohu v ulici Štěpánská, kam jsem docházel v zimním semestru na španělštinu. Nenechte se mýlit, je jasné, že asijském bistru nevyučují tento krásný jazyk, ale ve dvoře se nachází Instituto Cervantes, slovutná to organizace, zaštiťující ne jen certifikované jazykové kurzy.

Na moderně vyhotovených nabídkových tabulích s docela umně vyhotovenými fotografiemi sushi tisickrát jinak mají svou širokou, tradičně kódovanou nabídku, která je také shrnuta na lehce opotřebených jídelních lístcích. Gramatické chyby v názvech jídel jsou spíš folklórem těchto restaurací, takže plísnit za něco takového by bylo nepochopením celého konceptu. Zahrádka je kompletně darovaná Budvarem, což vás po chvíli přinutí pomýšlet na rajčata, krev  a býka, jenž se už v ohradě vzpíná. V nalazeném rádiu tahle vypalovačka za celou půl hodinu, co jsem zde jedl neozvala, naštěstí.

Usměvavá asiatka se mě po chvíli přišla zeptat co si dám. Vzhledem k tomu, že do těchto podniků chodím s frekvencí jednou za půl roku, netroufal jsem si zkušeně objednat kódem. Kvůli její češtině, mě výslovnosti a ruchu ulice  jsem si netroufl ani sáhodlouhý název normálně netroufl říct, tak jsem se jen omluvně usmál a ukázal jsem. Objednal jsem si i malé pivo, což zpětně hodnotím jako momentální lehce amentní stav, vzhledem k pověsti, jakou tyto podniky mají, co se týče pivní kultury.

Po ani ne deseti minutách už mi slečna servírovala kopec nudlí s masem, jenž bylo doufám kuřecí a malé pivo. To svou reputaci nezklamalo, bylo teplé, nakyslé, přesně takové, které Vám příjde k cuti, když ve tři ráno plujete zavřeným městem, ale k obědu za střízliva se moc nehodí. Nu což, můžu si za to vlastně sám. Nudle byly jako vždycky, nudlovité, mastné, strašně dobré. Vím, je to tím, že je jím skutečně výjimečně, ale když si je dám, pochutnám si na nich.

Na závěr jsem dostal při placení náprstek sladkého rýžového vína. To bylo moc dobré a zároveň potěšilo, že ktomu naprosto normálnímu, někdy i opovrhovanému jídlu v obyčejném bistru dostanete nějakou pozornost.

MatsUko, jak se jmenuje každá druhá postava v mých oblíbených anime, je přesně taková, jako každá druhá (resp. úplně stejná jako všechny, kde jsem zatím jedl). Takže průměrné dvě a půl psí nudličky.Ehh vepřové nudličky.

Oběd v ... The Pub Praha 2

Ne jen já, ale i Krásná chuť je zpátky. I v tomto časově napjatém období je potřeba najít si čas na vyjadřování svých zážitků a radostí. Protože oběd, který jsem právě absolvoval, byl svým způsobem přesně podle mého gusta, je čas na to přiblížit ho. Ach, první příspěvek po půl roce by si zasloužil jistě pompéznější úvod, ale času zase tolik není, navíc emotivně vypjatých, až přestřelených situací jsem si v posledních dnech užil víc než dost. Jde se obědvat!

V The Pub na Praze 2 jsem nebyl poprvé, už jsme si tu jednou dali dostaveníčko s T. Tanková plzeň za normální cenu, otevřeno dlouho do noci, ideální na pokec. Hlavní lákadlo, možnost čepovat si pivo přímo u stolu nás úplně nenadchla, přece jen jdete do hospody, aby vás někdo obsluhoval, ne abyste otrocky čekali než spadne pěna a stejně si načepovali podmíráka. Vskutku takový hit to není.

Vstup dovnitř vypadá spíš jako portál do kasína, velké barevné tapety v průjezdu s rozesmátými tvářemi mužů objímajících ženy ani nic jiného evokovat nemůže. Při sestupu do sklepních prostor naopak dýchne do tváře přehřátý vzduch letní Prahy, který je ale v hlavní místnosti překvapivě dobře odvětraný. Kolem půl jedné je tu poloprázdno, všichni už zase hákují.

Starý dobrý lunchtime mi prozradil příznivou cenu menu 70-80 Ká, navíc na webu, stejně jako na vývěsce před hospodou byla hlásána akce na pivo za 31 Ká. Má peněženka se tetelí, zatímco si objednávám právě ten levný půllitr. Kontempluju jestli výpečky nebo sekanou, nakonec převáží má odvěká náklonost k mletému masu, tak si objednám "domácí" sekanou. U nás doma se dnes žádná sekaná nedělá, a tady taky nikdo nebydlí, co vím, no nechám to být.

Plzeň i přes zjevnou obědovou pauzu slečny servírky (na baru) je nastole hned a chutná skvěle. O něco sladší, míň řízná než si ji pamatuju, ale osvěžující, přiměřeně hořká a studená. Co já vlastně vím, po tak dlouhé době. V  zápětí je přede mnou i talíř. Vskutku rychloservis.

Jídlo je přesně takové jak slibuje lístek. Sekaná, bramborová kaše z brambor a kyselý okurek. Bohatá porce šťávy. Všechno je skutečné, nenahrazované a chutné. Maso není překořeněné, okurka není měkká. Prostě tak jak to má být, rychle, dobře.

Od vstupu do sklepení po přinesení jídla přesně deset minut, usměvavý personál, který vytrhávám od jídla, ale vůbec mu to nevadí, dobré pivo, dobré ceny. Lehce potemnělá atmosféra je součást image sklepní restaurace, není na škodu.

Nakonec zaplatím přesně stovku, část z ní stravenkou od maminky. Jedna z těch pozitivních věcí po návratu. Sem na oběd ano, ať už jste odkudkoli.