Oběd v ... Na Růžku & Obecná škola

Krásné počasí nás táhne s JK ven. Ven do dálek, do lesů, tak kde lišky dávají dobrou noc. Zažít dobrodružství v lesích, pít ze studánky, lovit divou zvěř. Lehce jsem se zasnil. Jack London o tom napsal něco méně zajímavého, alespoň podle JK. Každopádně my vyrážíme na zajímavé, krásné, zábavné procházky. Jednomu vyhládne, když jsme dva tak je hlad dvakrát takový, to dá rozum. Nedělal jsem si žádné iluze o kvalitě venkovských restaurací. Zástupy turistů, sandály, křičí, pobíhající děti. Plastový nábytek (ten levný) na zahrádkách, reklamní slunečníky, číšníci v propocené bílé košili. Klasika. Hlavní je tady samozřejmě jídlo, že?! Není tomu naneštěstí tak. I po třicáté řadě komandanta Pohlreicha, tuně nadávek, restaurace se pořád nemůžou pohnout ze svého stínu. Místo toho si jedou své pětiset položkové menu, jedno jídlo nesmyslnější než druhé, dvacet variací na kuřecí prsa, magické pokrmy typu " dědečkovy kuličky" apod. Posezení na krásném vzduchu se tedy může změnit ve slušný horor. Ale co, tak trochu (hodně) to čekáte, tudíž zklamání není zas tak třeskuté. Ne, vlastně je, ale jste na něj připraveni.

Restaurace Na Růžku
První hrůza se jmenuje, tak jako každá druhá špeluňka v této kotlině, nachází se ve vesnici jménem Mořina. Vyjíždějící cyklistická suita, složená převážně z tatíků majících moc peněz na kola, ale málo fyzičky na to je pořádně projíždět, nás varovala, "že si asi nesednete!". Snad to nebude tak zlé. Po pěkné procházce skrz hory doly jsme měli žízeň. Nedbali jsme tedy na plané hrozby, vstoupili jsme do oprýskaných hnědých vrat. Dvůr zvící velikosti fotbalového hřiště žádnou zahrádku nehostil, museli jsme tedy vlézt do domu. Když říkám do domu, myslím tím skutečně do číhosi obýváku. Na stěně pendlovky, rodinné fotografie na stěně. Všude samá nevkusná krajka. Výčep improvizovaný v bývalé předsíni. Na stole půl kila bordelu. Zastavila se u nás nerudná obsluhující, co že si jako dáme. Neriskuju, ze sta jídel si vybírám smažák. JK si dá pro jistotu hermelín, taky smažený. "Prosím Vás, jaký je rozdíl mezi opečenými a americkými bramborami?" zeptáme se. Tatík v letech, s flekem za opaskem, se usměje, jako bychom byli totálně dementní a odvětí : "no velký, americké jsou na měsíčky a opečené brambory na plátky". Moje jídlo - sýr byl jakž takž, nesmyslná přízdoba, všechno z mrazáku, cena 69 Ká. JK hermelín byl vevnitř studený, špatně obalený, zkrátka ultimátní prů...Nikdo nehledá Café Imperial na takovém místě, ale alespoň standard...

Restaurace Obecná škola
Další náš výlet měl souřadnice sv. Jana pod Skalou. Toto poutní místo je obklopeno miniaturní vesničkou. Ve vesničce hospoda. Původně jsme se chtěli najíst ve startovním Srbsku, ale krása místa nás přemohla. Šipky nás přivedli na nevelkou zahrádku, slunečníky hlásající docela jasně inklinaci ke Svijanskému mázu. Opakovala se podobná situace zmíněná výše, jen tady to bylo na sluníčku. Vousatý pigl se choval přívětivě. Můj smažák byl ok, JK si objednala klasickou zeleninu se sýrem. Uvařená mrkev s brokolicí, pokrytá drátovitou síťkou z Eidamu 30%. Na spodu hnědavé cosi. Zase žádné vycajchnování. Svijany byly skvělé, pravděpodobně se tu starají o trubky. Když jsem se šel vymočit, procházel jsem rozlehlými prostory, prázdnými jak jeskyně poutníka o kousek výš. Smutný pohled. Jenže za tím co tu předvádí, moc lidí nadšeně cestovat nebude. Stejná písnička za málo peněz, málo muziky.

Restaurace na turistických místech jsou u nás ve většině případů mimo. Lék na tuto situaci je poměrně jednoduchý, ale po staru je to přece jen jednodušší. I když je to hnusné. I když to nikdo nemá rád.