Vila Kajetánka

Nestal jsem se architektonickým bloggerem, jak může nadpis zavádět. Nechystám se ani rozebírat hluboce historii Kajetánky, ač je zajímavá. Jak se tak stalo, když se mě někdo zeptá, kde skládám své kosti každý večer k odpočinku, odpovídám "ehh Břevnov, teda Kajetánka přímo, no." Už je to trochu déle, co si kráčím, jen co noha nohu mine ke svému dočasnému azylu, když mě upoutá poutač : Obnova Kajetánky, developerský projekt, tadydadyda! Než se rok s rokem sešel, na místě kde se dřív probíhali divocí psi, komunita lidí s nízkou úrovní hygieny a téměř žádným vlastním chrupem pořádala večírky, na místě pralesa, vyrostly luxusní domy, přišlo i na rekonstrukci centrálního zámečku. V něm se nachází restaurace stejného jména. Ten jsme s JK navštívili pátečního večera.

Původně to nebylo vůbec v plánu, ale palety briket, jak se mi objekty ležící před zámečkem jevili z výšin mého sídla, se proměnily zblízka ve stolečky s příjemným ratanovým nábytkem. Procházka parkem byla krátká jak večerníčkova znělka, ale domů se nám ještě nechtělo, film mohl počkat. Sedli jsme si tedy alespoň na pití.

JK si dala malé pivo, já si objednal, čistě v duchu "fit lady" zázvorovou limonádu, samozřejmě s přídomkem domácí. Už jsem někde zmiňoval lásku pražanů ke všemu co je označeno jako "domácí", "čerstvé" nebo "alespoňtrochuodkuřinců". Měli by tedy mít slušnou praxi v "dělání" této limonády.






My a ještě jedni hosté, sedící na prostorné zahrádce o kapacitě půlky fotbalového stadionu, jsme obsluhu téměř početně převýšili, ale pocit, že tu je číšník jenom pro mě z toho určitě nebyl. Nevím kam spějí trendy v pohostinství, ale přišel jsem si jak na přehlídce talentů. Objednal nás jeden číšník, pití přinesla jeho kolegyně, další kolega kontroloval jestli máme všechno, u posledního jsme platili.

Pivo bylo průměrné, žádné specialitky nebo podobně. Zázvorová limonáda za 49 Ká byla naopak skvělá, v půllitrovém džbánu, led, čerstvý zázvor. Na můj vkus byl ledový mok až moc ostrý, ale to je moje blbost, zázvor prostě takový je, a kdo to nemá rád, má si dát Kofolu. Nebo tak něco. Osvěžení na jedničku. Ten zázvor teda.

Nakonec jsme se s JK přemluvili navzájem k rajčatovému krému. Servírován byl na porcelánu, ze kterého snad jídával ještě pan vrchní podkomoří, který tuto usedlost v jedné historické etapě vlastnil. Docela kontrast k modernímu pojetí zbytku restaurace. Krém byl ovšem delikatesně skvělý, zakápnutý dýňovým olejem, s čerstvým pečivem. Smetanová chuť s přirozenou kořenitostí rajčat nás uchvátila.

Je jisté že Vila Kajetánka se bude hledat, snad se najde dostatečně rychle aby nezkrachovala. Místo je krásné, čisté a nové. Nezbývá než přát mnoho dobrého. A funkční webové stránky, když už jsou uvedeny na vizitkách!