Není nic krásnějšího, než propuknutí jara. Jaro jako takové nemám moc rád, když však povolí sevření zimy, slunce svítí, hned je na světě veseleji. Začátek jako ze slohové práce čtvrťáka na téma : Co se děje za oknem, ale líp to prostě napsat asi nejde. Aneb všechno, co jsem se naučil dřív, budu potřebovat teď, později.
Procházka po Vyšehradě v tomto období je klasika, snad by šla zařadit mezi nějaká velká dědictví. Ne jen Vyšehrad samotný, jeho zákoutí a trávníčky, lavičky a stromy, ale i ten pocit chození po místě, kde se toho tolik stalo. S JK jsme se rozhodli, že sezení ve studovně tomuto pocitu může jen stěží konkurovat, vydali jsme se na vzduch. Včera jsme ještě brázdili alpské svahy, dnes cupitáme po kočičích hlavách staré Prahy. Jaký zvláštní svět.
Po krátkém cupitání byl čas na občerstvení. Tuhle hospodu už jsem jednou navštívil, ale zrovna zavírali, nebyl čas na hrdinství, takže jsme si ji vůbec neužili. Dnes to bylo něco jiného, zrovna otvírali a i když na sezení venku je pořád ještě trochu chladno, riskli jsme to. Samotná hospoda je smradlavý pajzlík, v jednom rohu se vypráví oplzlé vtipy, v druhém točí pivo, v předsálí výrostci kalí fotbálek. Objednal jsem si desítku, moje milá svařák, který, řekněme si to upřímně, nebyl připraven právě s ohledem na maximální požitek z nápoje. Skupinka od vtipů se na nás povzbudivě zubila, celé to stálo pade, nebylo nad čím plakat. To pravé kouzlo bylo dokončeno východem z místnosti na docela velkou pláňku, po které jsou rozesety stoly na sezení, dětské hřiště, v teplejších měsících i náruživější konzumenti.
Místa je dost, navíc celé prostranství je lemováno vyvýšeným valem. Zde jsou v pravitelných rozestupech umístěny lavičky s výhledem na Nusle. S nádherným výhledem, dechberoucí scenérií na kus Prahy. Stačí tu prostě sedět, užívat si scény, příjemné společnosti milované osoby, rázem na všechno zapomenete. Na povinnosti, zlomenou kost v těle, starosti s nájmem, prostě na cokoli.
Tuhle procházku si udělejte. Udělá Vám dobře nejen na duši.
No comments:
Post a Comment