Sacher Eck´

Originál je jenom jeden, co si budeme povídat. Říká ti to televize, říká ti to billboard, zní to dokonce jako něco, co by ti řekl Homolka, kdyby našel cestu ven z lesa. Když někdo něco napodobuje, většinou je to na pytlík, pokud do toho nedá tolik své osobitosti, že vlastně stvoří něco úplně vlastního. Pokud to je vyloženě gastronomicky zaměřené tvoření, dá se to "ala" s klidem škrtnout, mít svůj vlastní receptkoktejlvýrobek, svět je hned o něco barvitější. Filosofická čtvrtminutka končí.

Studenti, nestudenti, jednou to zkouškové vždycky skončí. Když neskončí, dostane se do fáze, kdy už toho máte dost. Chcete vypadnout. Už vás nebaví sedět nad knihou, mezitím levačkou hákovat, aby bylo na ty hospody, ze kterých píšete své ušmudlané recenze. Těšíte se na trošku vyhazování z kopýtka, užitý čas, slunce a jahody. Najednou sedím s nejdražší JK na StephansPlatze, dokola kolem víří opěšalí Japonci se svými Nikony. Tohle je sice taky klasika, ale Mozart by se asi plně neorientoval, chceme zkusit tedy historii trochu jinak.

Z mnoha vídeňských specialit padne volba na tu nejspecialističtější. Jdeme na Sacher. Vzhledem k tomu, že jsme rádoby "ostřílení" turisté, nepovažujeme za nutné mít s sebou průvodce, dokonce jsme tak drsní, že nemáme ani plán města, adresu, prostě nic. Spolu s mou ubohou znalostí němčiny je jasné, že tahle cesta nebude zas tak jasná. Nakonec po několika slepých odbočkách, zmateních jsme u cíle. Alespoň já si to myslím. JK ale trvá na tom, že minule to vypadalo jinak. Že by se Sacher hotel během půl roku přebudoval? To je pravděpodobnější návrat Habsburků na trůn. Mírně frustrován z toho, že nesedím v tom správném Sacheru, objednávám směšně drahý kousek dortu s "malým hnědým" jak tady nazývají espresso. Venku svítí letní jas, kolem prochází davy, a my si vychutnáváme klasiku.

Co k tomu dodat. Dortík skutečně tak jak má být, i když vlastně co já vím, jsem tu poprvé. Káva je v pořádku, s pěknou cremou, dostaneme po skleničce vody. Obsluha je milá a rychlá, což obdivuju, protože nosit dokola pořád dortíčky a kávu jednoho musí docela rychle omrzet.
Krásný zážitek, Rakušáci mají skutečně ve všem pořádek, dávají si na tom záležet. Jednoznačně se vyplatí strávit tu půlhodinku hledáním tohoto kouzelného místa.

Post scriptum: Nakonec jsme seděli v pravdě vedle Hotelu Sacher, možná proto ten udivený pohled servírky, když jsem se jí zeptal na cestu k oné vyhlášené památce a chystal se dělat si poznámky.