San Marco Pizzeria

Pokud se občasně snažím, aby byly zprávy z návštěv stravovacích zařízení použitelné i pro ostatní, tentokrát tomu tak nebude. Jednak proto, že pizerka za nic moc nestála (ano, vím, odstrašující případ může být použit k tzv. "vyhnutí), druhak proto, že si nejsem úplně jistý, kolik lidí co čte tenhle blog (Ahoj Mami!) se v nejbližších dnech, letech, staletí dostane do vesničky Neusiedel am See, které jak už název napovídá, leží na břehu jezera. Velkého rakouského jezera. Cíl naší návštěvy tohoto pohostinství byl prostý : najíst se. Ale všechno pěkně popořádku.

Strávili jsme odpoledne u vody, myšleno u velkého rakouského jezera. Při nic nedělání, slunění se, hlubokomyslných rozhovorech o barvě vody v jezeře jednomu pěkně vyhládne. My jsme byli dva, hlad byl tedy dvojnásobný. Původně, po zážitku z Vídně, jsem měl idilickou představu klasického Heurige. Víno a svačina by mi bohatě stačila. Rozhodně bych sám sebe neoznačil jako dobrodruha, proto mi bylo jasné, že nakonec nepohrdneme ničím, co bude u cesty, tvářeje se alespoň trochu jako hospoda. Za zvuků klaksonů z aut táhnoucích se za mnou, jsem majestátně projížděl po hlavní silnici, rozhlížeje se, kde zaparkovat, kde pojíst. Slunečníky Coca-cola, veskrze levný zahradní nábytek mě měly varovat. Kakofonie troubení za mnou dosáhla neúnosné míry. Parkuju, jdeme na pizzu.

Rakousko je krásná země. Stejně tak je krásná naše země, nebo jakákoliv jiná. Vyhýbám se generalizaci ve stylu : "tak tohle bych zrovna TADY nečekal!". Hospody jsou všude na světě skvělé, míň skvělé, otřesné. Tady jsme, na samém okraji velkého jezera, v jedné z těch otřesných.

Lámanou němčinou objednávám pití, postarší číšník dokonce postrádá ten všudypřítomný úsměv, jen přikývne. Úpěnlivě doufám, že jsem si právě neobjednal svatební čtyřposchoďový dort. První zklamání je v nápojích. Dal jsem si Almdudlera, rakouský jablečný perlivý juice. Dostanu ho ve skleničce, bez originální lahve. Takže se to tady rozlívá z plastu, účtujou za něj však normálně 3 E jako by se nechumelilo. JK si dá radlera, ten samý příběh. Z psychedelicky vyvedeného jídelního lístku si vyberu pizzu (šunka, houby), JK si dá řecký salát. Až později nám dojde, proč nikdo kolem nejí salát. Nečekáme ani moc dlouho, přilítá pizza. Pokud bych měl hodnotit, na základě dojmů, které ve mě jídlo vyvolává (viz. Ratatouille) bylo by to na jedničku. Přesně si totiž vzpomínám, když jsem jako dítě, v ČR, která zrovna nabyla svobodu, jedl nábožně s maminkou pizzu spálenou na okrajích, nedodělanou uprostředka, ze sterilovaných surovin. Tehdy jsme si z toho dělali legraci, dnes je mi to k pláči. Stejně tak tomu bylo v Rakousku, akorát že za tuhle p. jsem dal místo tehdejších 80 Ká nynějších 8 E. Tohle inflací vysvětlit nepůjde. Po mém jídle přistál na stole s pětiminutovým odstupem (?) salát. Všichni máme tak nějak představu o tom, jak vypadá řecký salát. I když Řek by zaplakal, shodneme se na okurce, rajčatech, olivách, sýru. Ne tak u San Marca, kde JK dostala normální listový salát s nastrouhanou mrkví (?), třemi plátky rajčat na kraji talíře. Aha, říkám si, popletli objednávku, přinesli nám místo salátu odřezky z kuchyně. Odhodlám se (víte jak je to někdy těžké), vstanu, jdu za pinglem, a ručně-nožně mu vyložím náš problém. S klidem anglického lorda odvětí, že je u nás hnedle. Přijde, čapne salát. Hřeje mě u srdce, tohle tu funguje. Málem mi vypadnou oči z důlku, když nám na stole přistane, to co z něj před chvílí vzlétlo, jen je na tom ještě napatlaný sýr a pět oliv. Kain stress.

V závěru jsme byli moudřejší, rozhlédli jsme se kolem. Všichni baštili směšně veliké zmrzlinové poháry, tak jsme si dali taky jeden. Vrchol cukrářského umění to nebyl, ale bizarní velikost spolu s dobrou šlehačkou udělala svoje.

Jsem na rozpacích. Nechápu jak taková hospoda může fungovat, být téměř plná, to všechno navíc v Rakousku. Dávám půl vyvrženého tučňáka, příště budu dobrodruh, radši, než projít tímhle peklem znova.