Oběd (z) ... Zelená kuchyně a kulinářství

 Poslední dobou se podzim plně opřel do příprav příchodu zimy, chladné větry ženou tisíce barev nad šedými blaty. Albertov se svými majestátními budovami ústavů lékařské fakulty jakoby vystupuje z knih Dickense a Balzaca. Podivná tíseň se toulá ulicemi staré Prahy, lepší zůstat doma, v teple a suchu. I když ani to někdy nepomůže. Protože když je potřeba jíst, ven se musí.

Na křižovatce ulic Na Slupi a Svobodova stojí dům, v jehož přízemí už jsem za těch pár let viděl snad všechno, od oděvů po lékařské přístroje. Momentálně je v něm  však bistro-restaurace Zelená kuchyně. Vyzývavě se dívá na zahrádku hospody Pod Slavínem. Není důvod ke kompetici, tyhle dva podniky jsou tak neuvěřitelně jiné, jak jen dvě zařízení podobného účelu mohou být.

Původní plán byl sníst si menu uvnitř, pokochat se, povonět si čerstvé věci. Zvolil jsem sice rozumný okamžik na oběd, tedy dobu oběda, ale bistro bylo tím pádem taky beznadějně obsazené. Těch dvanáct míst, co tu mají, se zaplní lehce. Všichni baští pilaf. Tlumeně rozmlouvají. Postavím se do fronty a dívám se kolem.

Koncept je ne úplně obvyklý, něco mezi bistrem a restaurací v jednom. Pro bistro platí placení hned u pokladny, vitríny s jídlem, rychlost. Pro restauraci posezení a obsluha. Jak už jsem psal, do posledního místa je obsazeno, takže si jídlo musím vzít s sebou. Zatímco čekám, obsluha za barem je maličko nervózní, jistě to není protože o nich budu psát. Jedna z prvních věcí, které se naučíte, když pracujete za barem je ta, že před hosty se personál nehádá. Nezvyšuje hlas, nemluví podrážděně. Tady se to stalo, bylo mi to nepříjemné. Začátky jsou však vždycky těžké. Interiér je čistý, bílý, vhodně doplněný nábytkem. Vizuálně skvělé.

Konečně přijdu na řadu. Dá se tu platit stravenkami, mám tedy částečně vyhráno, v peněžence mám přesně 2 Ká hotovosti. Objednám si menu s sebou (115 Ká) Za polévku, hlavní jídlo a salát je to hezká cena. Přemýšlím čím doplnit obnos stravenek, padne mi pohled na hrušku. Prodávají ji za deset, říkám tedy ještě : "Hrušku k tomu!" Ejhle, výsledná cena je místo 125 Ká 138 Ká. Mladý muž ani nemrkne : "To je za obaly". Dobře, ale já těch osm kaček nemám. Ptám se ho: " Můžu Vám je donést během hodiny?" S úsměvem odvětí: "Tak zrušíme tu hrušku, hmm." Inu Praha není Mikulov.

Z dalších jídel tu mají všelijaké variace na zeleninové mixáže všeho druhu, něco obložených pečiv, něco delikates. A jaké bylo moje jídlo? Pojďme se na to společně podívat! (Dovolím si úsměv :)

Jedním slovem výjimečně dobré. Celá místnost voněla čerstvostí a každodenní přípravou. I když jsem jedl z krabičky, pilaf, salát i polévka vypadaly velmi chutně. Pilaf s dýňovými semínky, skvěle okořeněný, s výraznou chutí papriky a rajčat, zjemněný právě dýňovými semínky. Feta na něm řádně slaná dodávala jídlu zajímavý, hutný podtext. Musím se přiznat, že jsem jedl na etapy. Veřer přišla na řadu dýňová polévka. Byla hustá, nesladká, pěkně dochucená. Ani ne těžká, ani ne lehká. Těstovinový salát paprika a olivy. Ten byl nejslabší, jen těstoviny a nic. I když jako příloha mírně zklamal.

Jedl jsem plastovými příbory z plastových krabiček, přesto byl zážitek vynikající. Jídlo vypadalo dobře i v nich.

Přes divný, pochyby vzbuzující název je Zelená kuchyně skvělé místo na jídlo. To i rozváží, takže limitem není čas, ani vzdálenost. Dávám tři a tři čtvrtě čerstvého celeru, věřím, že až se po čase vychytají drobnosti, bude to celý celerový nákyp.