Oběd v ... Ninestarki studio

Na jakémkoli místě této planety, kam zavítala takzvaná civilizace, se dá najít zařízení, kde můžete jednu komoditu (peníze, služby, mušle velmi specifického tvaru) vyměnit za jídlo a pití. Jeho potřeba je totiž pro lidi tak silná, že když se někde usadili, prve postavili kostel, hospodu a hřbitov. Takže tady máme tržní zařízení všech typů, velikostí, cenových kategorií, zaměření. Většinou dobře na očích a více méně (k mému nehasnoucímu údivu někdy skutečně hodně málo) splňující účel za kterým vznikla - napojit a nakrmit své hosty. Jedno z takových je jistě i Ninestarki studio. Ovšem s několika "ale".

Je deštivé dopoledne, jedu do centra na oběd. Volám A., od kterého na nezvyklé hospody dostávám sem tam tip. Po dotazu na umístění "té nové vegetariánské restaurace" mi odvětí, že zastávka se jmenuje Nuselské schody, ale že mi radši pošle odkaz, "protože je to tak trochu schovaný". Orientace v uličkách velkoměsta mi obvykle nedělá problémy, když vystoupíme s BF na zmíněné zastávce, sebevědomě si to namířím samozřejmě naprosto opačným směrem. Po chvíli bloudění už nachazím kýženou ulici, pomalu jí procházíme. Instinktivně očekávám nějaký poutač, ceduli nebo alespoň malý štítek na dveřích. Projdeme ulicí, nikde nic. Inu, to je divné. Po pečlivém propátrání domovních zvonků ve vchodu toho správného domu nalézám malou částečně oloupanou nálepku Ninestarki cosi cosi. Zvoním. Po chvíli začne zámek na vratech chrchlat a my se probojujeme do průjezdu se zaparkovaným autem, normálka. Pozdravím pošťačku. Jdu za světlem, není kam uhnout. Na dvorku nás vítá první nesmělá známka toho, že nám tu možná dají najíst. Ještě dvoje dveře, vchazíme do oázy klidu kříženou s moderní družinou. Různorodé stolečky a židle jsou rozestavěny v prostoru zařízeném v IKEA stylu, na zdi tabule na fixy. Prostor rádoby navozuje meditační atmosféru, ale ve mně osobně spíš anxietu z toho, že jsem někomu vlezl do ložnice. Nikdo si nás nevšímá, tak hrdinně zamíříme ke stolu s největším pozorovacím úhlem, z jedné strany chráněného stěnou. Uf.

Jakmile se pozorněji rozhlédnu kolem, začíná mi být jasné, která bije. Různorodá směsice hostů od maminek, kravaťáků, pána se psem, doplněná ženami všech věkových kategorií, ale zásadně upravených a zdravě vypadajících, mi dá jeden díl skládačky. Obsluha sestávající z jedné slečny/paní/ženy bez zástěry, s potetovanýma předloktíma, ponožkami v sandálech navíc s retro brýlemi stylu John Lenon další. Nakonec se podívám do jídelního lístku. Zrak mi padne na slova jako kořen lotosu, dresing z tofu, zázvor, znova zázvor, houba shitake. To vše doplněno různými formami slova "domácí". Výběr je nicméně usnadněn tím, že každý den mají jen jedno jídlo. Proto si objednáme prostě dvakrát menu, pod které spadá polévka plus hlavní chod. S nápoji je to složitější, ale nakonec jdeme cestou nejmenšího zla. Objednáme si něco, co z popisu vzdáleně připomíná ovocnou šťávu a jediný další nápoj, který neobsahuje zázvor. Zázvor totiž přímo nesnáším.

V polévce se mu nevyhnu, ale tady přichází obrat k lepšímu. Zeleninový vývar, rustikálně nakrájená směs obsahuje hlavně mrkev, celer, kořen lotosu a zázvor. Vynikající vyváženost chuti mě zarazí, ač koření použito nebylo, polévka je velmi chutná. Tipujeme co z různorodých kusů je ten lotos, těšíme se na hlavní chod.V mezičase usrkáváme nápoje. Ovocný nápoj je vlažný, s bohatou semennou sedlinou, moje bílá pomsta je hustá a teplá. Ehm. Paní obsluhující se nade mnou ustrne, jakmile trochu odpiju, ptá se mě : "Chcete přinést trochu vody na naředění, ať se to dá pít?" S díky příjímám. Voda se tu servíruje zdarma. Což při ceně za menu 180 Ká jen lehce hojí rozervanou peněženku. Zpět k jídlu.

  

Hlavní chod. Ač jsou mé gastronomické obzory poměrně široké, to, co mám dostat na talíř, je přece jen docela těžko představitelné. Měl by to být dort, vyrobený z palačinek ze špenátem, prokládané nějakým extra bio sýrem. Budiž, nechám se překvapit. Už je to tady. Chutná to skvěle. Víc než skvěle, chutná to perfektně. Výřez dortového tvaru je smetanově vláčný, s příjemnou chutí čerstvě připraveného špenátu. Co dle mého jednoznačně vítězí jsou přílohové salátky, jsou dva, mrkvový překvapivě se zázvorem, ale hlavně tadá čínské zelí s dresingem z tofu. Ať to zní jakkoli jako z Hvězdných válek, je to vynikající, nasládlý jogurtově působící přeliv, který z každého čínského zelí udělá hvězdu Vašeho obědového menu.

Na závěr deset minut rozmýšlíme mezi čokoládovým a mandlovým dortem, až se rozhodneme pro mandový, který samozřejmě není. Místo něj je "sladovník" což už podle jména nebude žádná legrace. Zvolíme pro to klasiku. Charakteristická vlastnost tohoto konkrétního desertu je nevýraznost, což mi vyhovuje, protože čokoládu úplně nemusím. Ano, jistě že byl domácí.

A to je všechno. Po zaplacení poměrně vysokého účtu odcházíme spokojení. Dobře najezení. Jak to později zhodnotil A., když jsem se mu svěřoval, tohle je "vyšší level". Rozhodně to není kulinářský zážitek v klasickém slova smyslu. Ale pokud se Vám to tady podaří najít, zážitek to rozhodně je. Čtyři B.I.O.